Hranice jako podmínka pro svobodné rozhodování?

27.1.2011
By

Přišlo mi divné, že by dětem dělaly dobře hranice. Ale je to tak. Pravidla, řád a předvídatelnost věcí v dětech vyvolávají pocit bezpečí, pocit, že svět dává smysl. Také jsou jasné limity, v rámci kterých se pak dítko může úplně svobodě pohybovat, rozhodovat, dělat si, co uzná za vhodné. Nemusíme za ním pak běhat a jen okřikovat „To nedělej! Na to nesahej! Takhle s tím nemlať!“ Náš Kubí na hranice reaguje samozřejmě jako když narazí do zdi (zfrustrovaně, ublíženě…), ale většinou se velmi rychle uklidní a pak je mnohem spokojenější, vyklidněnější.

 

Osobně se nám osvědčilo nedávat nesmyslná pravidla (např. nesahat na skleněnou vázu… :-)  (která se dá dát stranou, nebo se dá vysvětlit, že je křehká a že se s ní podle toho musí zacházet). Naopak se nám osvědčilo mít jen pár jasných věcí, které se musí respektovat. Mezi nimi máme např. neubližovat ostatním, neničit věci, mít vždy vytaženou jen jednu hračku / pomůcku, …atd. Kromě těchto všeobecných pravidel se snažíme mu vždy dopředu vysvětlit, jak se s čím pracuje, nebo hraje (např. že se s pastelkami kreslí jen na papír… :-) , na piáno se hraje prsty… :-) ) No a v rámci hranic si může Jakub dělat, co chce.

 

Opravdu se snažíme vyhnout jakýmkoliv zákazům. Babička to často komentuje slovy, že Jakubovi nic nezakazujeme, že mu všechno dovolíme. Já ale pevně věřím, že když dítě neustále neslyší „Ne, na to nesahej“, tak se z něj může stát celkem zvídavý, kreativní, soběstačný člověk, který si bude vážit sám sebe a bude mít zdravé sebevědomí. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, které je pochopitelné a má jasná pravidla, není potřeba, aby za ním stále někdo chodil a říkal mu, co má dělat (nebo nedělat), dítě se může více rozhodovat samo. Svoboda také souvisí se zodpovědností.

 

Věřím, že předpokladem pro svobodnou volbu dítěte (např. výběru činnosti, kde ji bude dělat, kdy, jak dlouho, s kým…atd.) je připravené prostředí, které je pro dítě pochopitelné, obsahuje vhodné pomůcky a hračky, které mají své místo.

 

Pravidla by měla být neměnná. Jakuba často úplně rozhodí, když někde mu někdo něco zakáže a jinde mu to projde. Jakoby si najednou říkal: „Tak tenhle svět fakt nechápu.“ Myslím, že tyto gumové hranice v něm vyvolávají nejistotu a možná i úzkost. Proto se snažíme dávat málo pravidel, ale trvat na nich a neměnit je. V popisu práce Jakuba (a kteréhokoliv jiného dítěte) je samozřejmě ty hranice neustále zkoušet a ujišťovat se, že se nemění a že vše je tedy v pořádku. :-) Věřím, že až bude Kubí starší, budeme pravidla vymýšlet společně.

 

5 Responses to Hranice jako podmínka pro svobodné rozhodování?

  1. Eva on 28.1.2011 at 15.45

    Luci, moc děkuji za tento článek. Myslím, že přesně tak by se k dětem mělo přistupovat a v okolí nenacházím žádnou podporu, protože „Evičce dovolíme všechno a rozmazlujeme ji tím“ :( ( Jen se sama někdy dostávám do obtíží – jsou situace, kdy k vysvětlení Evičce, že to a to se nedělá, potřebuji, aby chápala pojem hodnoty věcí, peněz atd., což ještě dlouho chápat nebude a ani nemůže. Jak jí vysvětlit, že drahým krémem se nemůže celá mazat několikrát denně? Krém je od toho, aby se mazal na tělo. A to, že je některý velmi drahý a máme ho jen pro Vašíka, protože je ještě citlivé maličké miminko, ona nechápe. Nebo když se zachová zcela jinak, než Kopřivovi popisují:) Např. vysype pastelky na zem. Já popíšu situaci, že vidím pastelky na zemi a že je třeba je uklidit. Nabídnu jí i pomoc. Ona je stejně neuklidí. Řeknu jí, že mně se to nelíbí, když jsou pastelky na zemi, protože pastelkami se kreslí na papír a neháží se na zem….Ona je stejně neuklidí. A těch situací je mnohem víc. Nechci jí říkat jen to nesmíš a tamto nesmíš, ale zvlášť se 2 dětmi to je někdy dost náročné:)

  2. Lucie on 28.1.2011 at 21.54

    Jeeee, jak já tě chápu. Teda, s dvouma dětma tě zatím nechápu… :-) Ale třeba i to přijde… :-)
    Osobně mám pocit, že si děti někdy postaví hlavu, ať už volíš jakoukoliv „výchovnou metodu“. Nemám pocit, že by děti, které doma dostanou radši na zadek, vždycky pěkně všechno bez řečí uklízeli… :-)
    Když se nám takhle šprajcne Kuba, tak ho minimálně donutim sedět vedle mě, zatímco já to uklízim (jakože nemůže odběhnout a hrát si s něčím jiným). Většinou se teda přidá, protože ho si nudí vedle mě jen tak sedět… :-) Ale třeba až bude starší, bude dělat větší fóry, nevím… ;)
    Co se týče vysvětlování některých věcí, které Kubí zatím nechápe – snažím se vysvětlit jednoduchou formou a pak třeba dát nějakou podmínku. Také jsme nedávno řešili krém a nakonec mám pocit, že jsem řekla, že se může namazat, jednou. (prostě jasná hranice, vysvětlěná, ale ne nijak extra – jednoduše). Po prvním namazání odevzdal – sám, nebo jsem mu to vzala. Ale je fakt, že Kubí nevidí, že bych tím krémem mazala někoho jiného…

  3. oldwomen on 29.1.2011 at 8.27

    Odmítnutí uklidit vysypané hračky… Normálka… Před třiceti lety se mi osvědčovalo nechat je ležet až do doby, kdy šlo trucovité dítko na kutě. Pak jsem je jen dala do krabice a uklidila z dosahu i dohledu. Na řev po vyspání drobečka jsem reagovala zcela klidně, že se na něj hračky (pastelky, knížky) rozzlobily a odešly k hodnějším dětem, které si jich váží a po hře je i uklízí. Pak jsem je s odstupem času pomalinku vracela do pokojíčku. Bohužel je nutné, kromě vymezení hranic, naučit drobečka i příbuzné, že rodičovské NE prostě nejede vlak. Žádná výchova není bezkonfliktní, ale snáze se dožaduje po dítěti dodržování hranic a daného slibu, když rodič své sliby plní bezvýhradně. Je to fuška, hlídat se a neslíbit něco co nejsem schopna nebo ochotna poskytnout. Ono už na mateřské si zaděláváme na drama puberty.
    Tak ať vám miminka prospívají. Mimochodem, hodné dítě = nemocné dítě.

    • Lucie on 1.2.2011 at 16.06

      Osobně bych asi Kubovi nelhala. Tím myslím, že bych mu asi neříkala, že jsem hračky odnesla, když bych to neudělala. Nebo teda že hračky sami odešly… Raději bych si asi dala tu práci a ty hračky za každou cenu uklidila s ním. Věřím, že děti mají extra čuch na tyto „malé lži“ a pak mají tendenci nevěřit. Souhlasím, že přes rodičovské NE by neměl jet vlak a musím říct, že u nás s tím trochu bojujeme.
      Četla jsem zajímavé srovnání, že dítko – batole prochází hodně podobných obdobím, jako puberťák. Článek jsem dala na naši stránku na facebooku. Přišlo mi až neuvěřitelné, jak to bylo pravdivé (společné věci: sebestřednost, zkoušení hranic, „já to zvládnu sám“, lehce zranitelné city, …atd).
      Díky za komentář!!

  4. jolana88 on 1.2.2011 at 19.51

    dobrý den, ráda zjišťuji, že užíváte „hranice“ a rodičovské ne. demokratická výchova bez pravidel totiž neexistuje. jsem tedy příšerný rodič. První varování jednoduché. Dokud jedna věc není uklizená, nic jiného není. Další krok – neuklizeno bude vyhozeno. jasná možnost výběru. problém je, jak už zmínila OW, dodržovat „sliby“. milované bestijky mají mozky hodné génia – klidně budou obíhat kolem rodičů(prarodičů), kteří je pouze okřikují, ale nezvednou se! Vámi zmiňované „gumové“ hranice – pokud si pravidla jako rodič zpočátku dokážete ohlídat a pro dítko vhodně zdůvodnit-bude je dodržovat automaticky samo, věřte mu. Děti přece nezlobí, to jenom dospělí je nechápou :-) PS: další dětská puberta je mezi 5-8 rokem, potom pravidelně tak co pět let :lol:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odkazy - hezké Montessori blogy