Závislost na hodnocení zvenku – nebo motivace zevnitř?

18.1.2011
By

Čím dál více mi dochází, jak moc jsem závislá na mínění okolí, jak moc hledám odpovědi „venku“. Když mám nějaký problém, jeho řešení hledám v rozhovorech s ostatními, namísto hledání „uvnitř“ sebe. Čtu knížky, protože tam nacházím odpovědi na své otázky. Myslím, že do určité míry je to asi v pořádku. Ale věřím, že ve finále se stejně člověk musí zaposlouchat, co mu říká srdíčko, co on sám cítí, že je správné a podle toho jednat. Zjišťuji, že tahle druhá fáze mi jde trochu hůř. Ale proč?

Dnes mne napadlo, kde může být zakopaný pes. Výchova. A nejen výchova rodičů, ale také našeho školského systému. Od malička nás rodiče nějakým způsobem hodnotí. Jak jsme šikovní (nebo nešikovní), chytří (nebo hloupí), pracovití (nebo líní), pořádní (či bordeláři)…atd. Dostaneme mnoho nálepek a postupem času některým z nich uvěříme, hlavně proto, že jako děti jsme extra citliví na jakákoliv slova od našich nejbližších (a často jim bezmezně věříme). Ve škole jsme většina z nás byla vždy hodnocena za naši práci. Známky nám říkaly, zda se nám něco povedlo, či nepovedlo. Všechny tyto stimuly, ať už kladné, či záporné, ale přichází z venku.

Věřím, alespoň podle mé zkušenosti, že protože neustále přichází nějaké hodnocení zvenku, úplně ztrácíme kontakt s vnitřním světem, s tou vnitřní motivací, která by nás hnala dopředu. Jako bychom přestali věřit tomu, co nám říká srdíčko a raději věřili tomu, co říká nějaká slavná osobnost v posledním čísle oblíbeného časopisu (nebo kamarádka, sousedka…atd.). Když se nám něco povede, často nejsme spokojení, dokud si toho někdo nevšimne, někdo nás za to nepochválí… Jako by nám nestačilo to, že my sami z toho máme přece radost!

No, ale co s tím, když chceme, aby se naše děti v budoucnu spoléhali na sebe víc, než my? Věřím, že minimálně se můžeme vyhnout jakémukoliv hodnocení člověka jako takového a hodnotit místo toho čin, který ten konkrétní udělal (pokud teda už musíme hodnotit a nechceme to úplně vynechat…). Neříkat našim dětem, jaké jsou šikovné, nebo jak jsou hloupé na jazyky. Místo toho jim říct, jak se nám líbí ten obrázek, který nakreslilo a to jedno cvičení z matiky, že holt se nepovedlo, ale příště to může být úplně jinak! A vůbec – věřím, že prostředí, ve kterém se naše děti pohybují, by jim mělo samo dávat zpětnou vazbu tak, aby naše hodnocení nebylo potřeba dělat vůbec! Vždyť ve většině případů dítě samo ví, jestli se mu to povedlo, nebo ne! Proč máme tendenci to jakkoliv pořád komentovat? Nedejbože za to trestat, nebo odměňovat?

3 Responses to Závislost na hodnocení zvenku – nebo motivace zevnitř?

  1. Adéla on 19.1.2011 at 21.31

    Moc krásný příspěvek nejen pro maminky! :) Díky moc, Luci!

  2. Witch on 28.1.2011 at 18.29

    Neumíme se chválit ani chválu přijímat, bojíme se být sebevědomí, protože to přináší nebezpečné nařčení z nafoukanosti.
    Pro dítě je hlavně důležité přijetí, tedy myslím bezpodmínečné, jakýmkoliv dospělým člověkem. Takže žádné „co by tomu řekli lidi“. Důležité je, co řeknu děcku já, když přijde s kulí nebo průšvihem. Musí vědět, že doma znamená hnízdo, kde to společně probereme, možná strpí větší dohled na učení a nějakou tu průpovídku, ale na talíáíři to mít nebude. A ani mne nezajímá, jakou známku měl nebo jak se choval Vopička.
    Znám ženu, která byla přívěškem takzvaně krásné a chytré sestry, pořád ji svírala obruč „co by tomu…“ – až se vzbouřila proti konvencím, přivedla si cizince a dlouhé roky se potom tajně trápila v domácím násilí, protože z muže se stal miláček rodiny. A ona jen jedla, tloustla, plakala, neuměla si sama vybrat ani boty, nevěřila si vůbec v ničem. A trpěla, kvůli modřinám začala paltit za nešiku. Z její sestry je dnes vrásčitá snaha o mládí a uměleckost, naše hrdinka posluhuje rodičům i manželovi a díků se nedočká. Má rozhled větší, než ta sestra slípka, ale když prý by nikdy nemohla být ani způlky tak hezká…Brr.

  3. jolana88 on 1.2.2011 at 21.26

    já nemusela mít ani sestru, díky hloupému „co by..“ jsem ztratila léta; sebevědomí je zdravá a přirozená věc u dětí i dospělých-podporujme ji. Pokud s tím má někdo problém – je to JEHO problém – nekažme si život pro cizí, radujme se z vlastních maličkostí. Náš benjamínek užívá- vlastní!- frázi:“špatné věci se někdy stávaj, ale já se mám stejně rád“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odkazy - hezké Montessori blogy