Chyba: žádaný přítel na cestě poznávání světa?

Když jsem četla první montessori materiály, často se v nich mluvilo o chybě, jako o něčem téměř žádaném, jako o něčem, co nám pomáhá růst a objevovat věci na vlastní kůži. Přišlo mi to jasné a samozřejmé. Ale když se nad tím zamyslím ještě jednou, v tomhle světě chyba rozhodně takto braná není! Naopak děláme vše, abychom se chybám vyhnuli a děti se snažíme vždy nasměrovat tak, aby chybu vůbec neměly šanci udělat. Neučíme je ale strachu z chyb, neučíme je, aby neriskovaly?

Náš školský systém je postavený na hodnocení, na známkování. Učitel nám řekne, kde máme chybu. Cílem testu je nedělat chyby… Dítěti raději dáme nerozbitný kelímek – aby nerozbil skleničku – aby neudělal chybu… Mnoho lidí své chyby schovává, aby si z nich ostatní nedělali legraci, aby je ostatní neviděli při tom, když chybu udělají… V práci, když se někomu něco nepovede, je za svoje chyby potrestán, ať už nějakým odečtem z platu, nebo jen „pohovorem na koberečku“, či výhrůžkou ztráty práce. Ale kdo z nás dělá chyby naschvál?

Chyb bychom se neměli bát. Měli bychom se na ně podívat, pěkně s nimi zaklepat, prohlídnout si je ze všech stran, otevřít, mrknout se, co se skrývá uvnitř, čuchnout si k nim, možná je ochutnat… 🙂 Když jim porozumíme ze všech stran, můžeme je odložit a s informacemi, které jsme se dozvěděli, můžeme pokračovat dál v práci. Trevor Eissler ve své knížce porovnal chybu k teleskopu, díky kterému můžeme vidět, jak bude vypadat úspěch. Proč bychom dítěti nemohli dovolit dělat chyby a učit se z nich? Tím, že se počůrá do postele – proč mu to vyčítat? Tím, že rozbije skleničku – proč ho trestat? Tím, že mu nejde postavit skládačka – proč ji stavět za něj? Proto, abychom mu sebrali možnost se učit (ať už je to učení se z toho samotného činu – že sklo se roztříští na malé kousky, které jsou ostré, nebo z následného likvidování – praní prostěradla, zametání a vytírání…)?

Dean Kamen, který vynalezl Segway scootery (a stovky dalších věcí) popisuje svou laboratoř jako „prostředí, kde se mohou dělat chyby, tak že zaměstnanci mohou mít jakýkoliv nápad, který selže, aniž by se na ně dívalo tak, že selhali oni sami“. Když se člověk bojí chyb, vyhýbá se jim a tím pádem se vyhýbá i jakýmkoliv riskantním věcem, vyhýbá se věcem, které nezná, vyhýbá se všemu, co není „normální“. Potlačuje svou zvědavost, omezuje své nápady tak, aby nebyly nikterak nevšední… Děti si postupem času přestanou klást otázky typu: „co by se stalo, kdyby/ch…“, v dospělosti už se raději lidi vůbec neptají na žádné otázky (aby jen neupozornili na to, že něco nevědí, neznají, nemají zkušenost, nebo aby otázku nepoložili hloupě…). Kam se ale poděla chuť objevovat svět? Učit se? Vynalézat? Hledat nové cesty?

Věřím, že zásadní věc, kterou přehlížíme je také to, že nenecháme dítě chybu objevit samotné. Upozorňujeme ho, že „tady ten kousek skládačky tam přece nezapadá!“, a že „přeci patří sem!“ Co se z toho dítě naučí? „Chyby se nedělají, nejsou žádané…“ A navíc – „Vždycky přijde někdo z venku, kdo mě na chyby upozorní. Sám bych to přeci neviděl, nebo nezvládl.“

Montessori (a učitelé, kteří se inspirovali její metodou) navrhla všechny své pomůcky tak, aby dítě jasně poznalo, když někde něco nesedí, když se někde vloudila chybička. Tím pádem dítě vůbec nepotřebuje, aby mu stál učitel nad hlavou a upozorňoval ho, kde má chybu. Nepotřebuje ani odevzdávat někomu svůj test, aby zjistil (za několik dní), kde udělal chybu. Za několik dní (i hodin) ho to často už vůbec nezajímá a navíc se z chyby nemá moc šanci poučit, nemá možnost s ní následně pracovat, neobjevil ji sám… Navíc je za ni potrestán špatnou známkou. Takže už to radši nebude moc rozmazávat, naopak test schová a nebude o něm mluvit… Když by si na chybu přišel sám, nedá mu to, bude pokračovat v práci (když mu dáme příležitost) a bude se snažit ji opravit. Tím se bude učit, objevovat spojení mezi tím, co dělá a tím, jaký to má výsledek…

Žijeme v době, která je nestálá a mnoho lidí trpí tou nejistotou z toho, co bude zítra. Ať už je to finanční krize, nebo vůbec celospolečenská, pravděpodobně se opravdu něco děje… 😉 Věřím, že v této době je víc než kdy jindy potřeba schopnost vymýšlet nové věci, nové způsoby toho, jak fungovat, jak vyrábět, jak spolu žít. Je potřeba flexibilita, otevřenost… Strach rozhodně není na místě, protože ten nás nikam nepovede, maximálně nás ochromí. Tak proč v této době vychovávat děti k tomu, aby měly strach dělat chyby? Potřebujeme pravý opak!! Lidi, kteří jsou ochotni riskovat, kteří jsou zvědaví, kteří chtějí vynalézat a objevovat nové věci a způsoby ve všem (i přes stovky a tisíce chyb, které se jim cestou povedou)! 🙂

Naučme naše děti mít dobrý vztah k chybám, které dělají…

 

Komentáře
  1. jolana88 napsal:

    založila jste blog – abyste objevila chyby, měla možnost je pojmenovat, vyjádřit se, anebo se k nim veřejně přiznat – a poučit se. Změna po níž voláte je hezká, ale neuskutečnitelná. Každý člověk je jiný. Mnozí nemají odvahu ani nosit věci, které se jim líbí, natož veřejně zastávat rozdílné názory. Být „jiný“ rodič je bezva, ale zatím nejste Vy, Kuba, manžel nuceni se setkávat se šedou realitou školek, škol – a širšího okolí. Není jednoduché vybočovat, věřte mi. Nelze proto zazlívat lidem, že někteří prostě raději splynou s většinou, neboť člověk ve své podstatě je tvor konzumní a líný.“cílem testu je nedělat chyby“ – proč si neříci a nevysvětlit dětem, že:“Cílem testu je možnost ověřit si znalosti, poučit se a doplnit?“Nerozbitné kelímky dáváme z obavy o bezpečí dětí-sklo řeže“zkuste dítěti vysvětlit, předvést názorně – a pak se zeptejte, co si zvolí. Kolik lidí se užírá v práci, protože sice jejich šef je idiot, ale oni potřebují živit rodinu? ne každý, kdo má potenciál má možnosti,prostředky..Ano, podporujme je, naučme děti i sebe, že každý je omylný – a věřme, že jednou (tipuju tak 1000 až 2700let) lidé pochopí jak je stereotyp škodlivý..

  2. chyby, chyby, chyby napsal:

    tento web považuji za naprosto ojedinělý a určitě ho doporučím komukoliv. Ve svém věku jsem již ve fázi, kdy mohu pohlédnout zpět, trochu popřemýšlet, zanalyzovat a opět se podívat dopředu – snad na dlouho 🙂
    Dnešní trendy vyrábějí skleníkové děti.
    Přestáváme dávat dětem – malým dětem skleničky do ruky, protože střepy mohou pořezat , nahrazujeme plastovými kelímky, které brání v poznání možnosti úrazu skleněným střepem (ó jak tristní zjištění s pubertálním věku, že střepy mohou zranit !!!!). Svoje dítka vozíme auty do školy, ne však ke škole, ale až do lavic, abychom je ochránili od možného nebezpečí, které číhá na každém kroku a které se naše děti nenaučí správně anylizovat, rozpoznat a podle situace se zařídit. (ó jak fatální důsledky toto může v budoucnosti přinést, když na pubertálního „člověka“ už nebude mít maminka nebo tatínek toliko času a najednou bude muset „děťátko jít pěšky samo a to třeba i do vzdálenější školy).
    Prostě ve své neskutečně krásné lásce k vlastnímu dítěti jsme schopni napáchat tolik životních a zásadních chyb, že nám to v později naše milované dítě neodpustí , nebo alespoň necitlivě při každé příležitosti připomene.
    Dám příklad: dítě leze na strom, protože to chce zkusit, chce si to omakat, chce se ukázat, chce si dokázat. jaká je reakce rodičů ? Nelez tam, spadneš, je to vysoko, kdo tě bude snášet?????? Prostě v tom nejdůležitějším období pátrání naší neskutečnou láskou dokážeme dítěti navždy vštípit strach, závrať, a pocit nebezpečí při každém pohybu. Nechtěně, ale vštípíme. Stejné je to se zvířaty. Náš strach a odpor dokážeme velmi snadno naší hloupou a subjektivní reakcí vštípit na trvalo našemu miláčkovi. Stává se strachem a odporem na celý budoucí život. Naše děti nemají přirozeně žádný strach, naopak, jsou otevřeni jakémukoliv kontaktu se všemi zvířaty a strach je neznámým pojmem. Strachu své děti učíme sami. Rodičové, prarodičové, učitelé, úředníci, šéfové – všichni v nás v našem životním růstu pěstují strach. Tak to prostě je a je to pouze na nás, zda jsme schopni sami sebe krotit a při soužití s našimi miláčky na prahu života vštěpování svého strachu našim miláčkům maximálně omezit.
    Strach je chyba. Předávání strachu je obrovská chyba. Chyby nás provázejí celý život, chyby nás učí, chyby nás posilují a posouvají. Nikdo není neomylný a všichni děláme chyby, ať jsme v jakékoliv fázi života. Jediný, kdo je bez chybný a neomylný – je mrtvý. V mém posledním zaměstnání, které mi otevřelo obrovské okno do světa zvaného život jsem získal zásadní informaci, kterou jsem převzal za svoji a denně ji mám před sebou:

    Dělám chybu?? Fajn! Dělej další a další!!! Dělej stovky chyby, dělej miliony chyb!!! > Jen je prosím tě už nikdy neopakuj a vezmi si z nich ponaučení !!!!<

  3. Zuzana napsal:

    Dobrý den,
    už nějaký čas sleduji váš blog a moc se mi líbí jakým způsobem se synem pracujete. Vaše články hltám a pročítám je stále dokola, abych je mohla poté v praxi uplatnit. Chtěla bych se Vás zeptat, od jakého věku jste začala se synem takto pracovat? Mrzí mě, že tu nejsou i aktivity pro nejmenší (syn má teď rok). A ještě bych se chtěla zeptat na stavebnici, se kterou si hraje Váš syn na obrázku nad tímto článkem. Přesně takovou bych si pro něj představovala, ale nemůžu sehnat. Moc díky. S pozdravem Zuzana

    • Lucie napsal:

      Zuzano, stavebnici jsme dostali od rodičů, takže bohužel přesně nevím, kde ji sehnali… 🙁
      Co se týká her pro mladší věk – mám 9m dcerku, tak že teď budu asi postupně vkládat i aktivity, které začnu dělat s ní. Ale bohužel práce je víc, než času… 🙁 Zatím. Snad se to zlepší.

Napsat komentář: chyby, chyby, chyby Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.