Méně hraček, více zábavy?

17.2.2011
By

Všimli jste si někdy, jak je těžké se pro něco rozhodnout, když máte opravdu hodně možností na výběr? Já jsem si před pár týdny objednala nějaké knížky a včera dorazily. Měla jsem z nich obrovskou radost. Každopádně jsem si ještě žádnou nevychnutnala, ani nezačala pořádně číst, protože zatím skáču od jedné k druhé a nevím, se kterou začít… :-) Hodně mi to připomělo stav, ve kterém je někdy Kuba, když jdeme do nějaké herny, kde je obrovské množství hraček, naházených v krabicích a kde se i já ztrácím a nevím, co dřív. Vždy mě to nutí se zamyslet nad tím, jak to vypadá u nás doma.    

Už jsem psala, že krabice s hračkami u nás nenajdete. Ale proč? Co nás k tomu vedlo? Mám pocit, že krabice na hračky dítě téměř vyzívají k tomu, aby se k pomůckám nechovalo hezky. Hračky se tam nahází, škrábou se o sebe, často se rozbijí pod nánosy ostatních… V takové krabici je opravdu těžké něco najít (pokud není nízká) a hračky ve spodu mohou upadnout v zapomnění… Když má hračka několik částí, málokdy najdete všechny části bez větších nervů… :-) Naopak na poličce mají všechny hračky hezky své místo, téměř vyzývají dítko k tomu, aby ji vrátilo zpět, kam patří. Také se mi zdá, že když jsou hračky vidět, tak dítě téměř volají – „tady jsem. Pojď si se mnou hrát.“ (Což se někdy hodí, když si přejeme, aby dítko bylo trochu samostatnější a nebylo na nás tolik závislé). A pro mne jedna z nejdůležitějších funkcí – limitované místo. Hodně limitované… :-) Na poličky se jich prostě nevejde tolik, pokud nemají být úplně přeplněné a má to stále vypadat plus mínus vkusně.

No a když už je tedy řeč o hračkách a jejich malém množství – co kupujeme Kubímu za hračky? Asi je všem rodičům jasné, že neovlivníme, co koupí ostatní (příbuzní, přátelé…). Musím ale říct, že když kupujeme něco sami, tak si to třikrát rozmyslíme… A ne proto, že bych nechtěla něco koupit (ať už z finančních nebo jakýchkoliv jiných důvodů), což o to, nakupovala bych o sto šest… (přestože nakupování normálně nesnáším, tak věci pro Kubu bych kupovala pořád). Myslím si, že často kvantita všech věcí, které pro dítě koupíme jde opravdu hodně na úkor kvality. Když vlezu do hračkářství, vybafne na mne takových věcí!! Ale které z nich opravdu stojí za to? Plastové svítivé samohrací hračky, které nemotivují dítě vlastně k ničemu jinému, než k mačkání čuklíku? (a potom všechno udělají za něj?). Hračky, se kterými si jde hrát jen tím jedním způsobem (tím zmáčknutím toho jednoho čudlíku) a tím pádem, podle mě, vlastně potlačují rozvoj kreativity a fantazie našich dětí? Hračky plastové, s barvami, které v přírodě dítě nenajde? Oba s manželem nemámi rádi ty extra hlučné hračky, které hrajou jednu a tu samou písničku pořád dokolečka a tím nejvíce hrajou na naše nervy… Troufla bych si říct, že to, že jsme tyto hračky úplně vyřadili z hracího repertoáru, z nás možná udělalo i trpělivější rodiče. :D (když bych slyšela pořád jednu písničku dokolečka, ještě navíc uřvanou a se zvukem tak nepřirozeným, že se mi už na poprvé nelíbí, tak bych asi trpělivost ztratila během prvních pár minut pobytu s dítětem a touto hračkou v jedné místnosti).

Většina hraček (nebo pomůcek), které kupujeme, jsou dřevěné. Podle mě jsou dřevěné hračky jednoduše krásnější. Vydrží déle (ne tak snadno se rozbijí, jako ty plastové) a navíc si myslím, že jsou daleko kvalitněji vyrobené (toť ale jen můj pocit, ničím nepodložený). Hodně dřevěných hraček nemá jasný cíl, ani způsob, jak si s nimi hrát. Tím podporují kreativitu dítěte. Např. dřevěné kostky – se kterými jde stavět jednoduše cokoliv a jakkoliv, Jakuba nikdy neomrzí, jen stále mění cíl – jednou je to vysoká věž, podruhé garáž pro auta, teď domečky pro zvířátka. :-)

U dřevěných hraček mám pocit, že je Kuba blíž k přírodě, k trochu reálnému světu. S většinou těch barevných plastových se i já cítím jako na kolotoči – extra jasné barvy, zvuky… Ale svět takový není. Svět není jeden velký lunapark, kde by na každém rohu bylo něco blikacího, hrajícího (pokud teda neberu v potaz různé billboardy, reklamy, hrací automaty a televizi… :-) . Skoro mi přijde, že mnoho hraček až „přestimulovává“ (omlouvám se za slovo, teď mě nenapadlo žádné lepší). Takže dítě nejdříve úplně nadchne a pak… ? V porovnání s tou hračkou je celý svět úplně nudný a šedivý… Nevím, jestli se takhle cítím jenom já, nebo vy také… Ale chtěla bych, aby měl Jakub rád svět takový, jaký je. Aby byl schopný obdivovat jednoduché věci, aby měl hezký vztah k přírodě a aby mu např. les nepřišel nudný, ale naopak plný těch nejzajímavějších věcí.

Někteří rodiče si stěžují, že dřevěné hračky jsou drahé… Ano, jsou možná dražší než některé plastové (jak které) – ale jak už jsem psala – není lepší kvalita, než kvantita? Děti podle mne nepotřebují velké množství hraček. Jak už jsem psala na začátku – z velkého množství je někdy tak těžké se rozhodnout, že dítě skáče od jednoho k druhému… Mít na výběr je moc dobré, ale mít extrémní množství věcí na výběr může člověka úplně rozhodit. Kuba, když má hodně podnětů okolo sebe, tak si začne hrát s jednou věcí, pak přeskočí hned na druhou, lehce se nechá vyvést z rovnováhy a vlastně si s ničím nehraje nijak do hloubky, nenechá se ničím pohltit (a teď myslím „pohltit“ v dobrém slova smyslu). Při tomhle skákání z jedné hračky na druhou nemá dítě šanci prohloubit své schopnosti se soustředit a udržovat pozornost, což je moc důležité.

U nás se velmi osvědčila pravidelná rotace hraček. Máme vyndané určité množství hraček, které obměňujeme. Zbytek je uklizený ve skříni. Obměňujeme společně s Kubou (aby neměl pocit, že jsme mu nějaké hračky sebrali), většinou si sám vybere, které hračky chce nechat a které je ochotný zase na pár dní (týdnů) obětovat. Navíc ví, kde jsou uklizené, tak že podle mne nemá pocit, že by o ně přicházel.

A navíc – přeci nemusíme utrácet velké množství peněz za hračky – malým dětem určitě stačí i jednoduché předměty z domácnosti – u nás kuchyň a skříň s nářadím velmi plní své účely… :-)

 

2 Responses to Méně hraček, více zábavy?

  1. Witch on 18.2.2011 at 6.20

    Líbí se mi, jak si chválíte dřevěné kostky :-) Protože jsem si s nimi sama hrávala dost dlouho, měly je i naše děti. A přikupovaly se další, takže bedýnka je dnes velmi naplněná. A když jsme ji testovali na dětech cizích, stala se dokonce bedýnkou pokladů.
    Když jsme pořídili nějakou další stavebnici ( a klidně v bazaru po jiných dětech) tak se dokupovala ta samá, aby bylo kostek víc. stejně jako jeden typ mašinek – děcka se potom (třeba i s kamarády, zvládala jsem i sedmičlennou smečku) nepotřebovala rvát. Tudíž se dokupovalo také lego, ty nejmenší kostičky, mimo elektroniky, protože tu si naši dělali s tátou. A občas sáhli ještě ke konci ZŠ po kostkách ostatních.
    Úplně jako opařená jsem poslouchala jednu psycholožku, jak líčila vnuky, kterým se neyvplatí nějakou drahou stavebnici kupovat: Než něco složili, byl večer a muselo se to rozebrat, protože v noci by o to zakopli. Ráno už neměli zájem a stavebnice je na vyhození. PSYCHOLOŽKA. Grr. Děti potřebují mít i prostor, kde dílo nechat na zítzra, na dodělání, vylepšení, chlubení.
    Takže ano, děláte to správně. Nejlepšími hračkami jsou díly (kostky) a hmoty (písek, mouka, těsto, modelína). Leccos z hračkářství je vábidlo pro dospělé, co to neměli. Čím kompletnější specializovaná hračka, tím hůř, tím méně se s ní dá dělat. Tím myslím roboty, auta na vysílačku, úžasnou panenku… Ale bývá to taky daň módě a společenskému postavení mezi dětmi, na to se duševně připravte. Nevíte, s kým se bude kdy chtít přátelit.

  2. Vendula on 23.11.2012 at 23.55

    Moc pěkný článek, i já se přidávám. Také preferuji dřevěné hračky. Syn je zatím ještě malý (19 měsíců), ale čudlíky je bohužel posedlý. To ale neznamená, žemu pořídím kvanta mačkacích hrajících nesmyslů. Dost si vyhraje s ovladačem od televize, nebo třeba s bezdrátovým zvonkem nebo s telefonem. Jen bylo potřeba ho naučit, že to jsou věci, se kterými si nemůže hrát vždy a že se k nim musí ohleduplně chovat, protože je chtějí používat i máma s tátou. A funguje to. Kostky si poslední dobou také oblíbil, ale než aby z nich něco stavěl, tak zkouší, kam se kostka vejde a kam už ne (asi nějaké senzitivní období). Takže jednotlivé dílky nacházím zasunuté pod sedačkou, magnety jsou „vyskládané“ pod lednicí a podobně. Ale už to ta jeho hloupá matka pochopila a nehubuje mu za to. Jen mu říkám, že je potřeba pak věci zase vyndat a dát na místo (což teda zatím moc nefunguje :D ) Ale hračky se snažíme taky kupovat dřevěné a nebo máme i hračky „přírodní“. Jednu dobu syn miloval šnečí ulitu, kterou našel venku. Doma si v kuchyni vzal skleničku od přesnídávky, šneka dal do ní a pořád si nosil šneka sebou. Občas vyndal, pohrál si a zase uložil do skleničky. Bylo parádní pozorovat s ním strukturu šnečí ulity, nikdy jsem si jí tak neprohlížela, každé poranění šneka bylo znát, různé barevné odstíny napovídaly že šnek měl asi lepší a horší období, takže jsem zjistila, že i malé dítě nám může ve světě ledacos ukázat. Teď na podzim frčí barevné listy a taky se šípky, které se suší, je spousta zábavy. Takže za mě – věci, které jsou běžně kolem nás, z přirozených materiálů a opravdové (žádné makety) jsou ty nejlepší hračky pro mé dítě. Jen doufám, že to tak ještě dlouho zůstane a reklamy a vrstevníci nás při výběru dalších hraček neovlivní víc, než je nevyhnutelné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odkazy - hezké Montessori blogy