Opravdu nechci poslušné dítě. Chci dítě samostatné, odpovědné a s radostí ze života

Protože tenhle můj blog čte čím dál více lidí a chodí mi mnoho reakcí, (za které opravdu moc děkuji!), chci jen napsat pár věcí, které se týkají toho, proč jsem se rozhodla Kubu vychovávat tak, jak ho vychováváme.

Neodsuzuju jiné formy výchovy, než kterou uznávám já. Neodsuzuju rodiče, kteří se chovají ke svým dětem jinak, než já (i když odsuzuji jakékoliv formy násilí). Věřím, že všichni děláme to nejlepší, co je v našich silách a vždy jen proto, že nám velmi na našich dětech záleží. Osobně jsem se rozhodla pro tento respektující způsob výchovy hlavně proto, že chci, aby mé dítě bylo schopné dělat moudrá rozhodnutí, nezávisle na trestech, či odměnách (nezávisle na mne) a věřím, že tímto přístupem k tomuto cíli dojdeme nejsnadněji. Mohu se mýlit – nevadí, stejně to chci zkusit.

Upřímně, ráda se cítím dobře. Mám ráda radost ze života a ráda se dívám na to, jak se Jakub směje a jak je mu dobře. Nedovedu si představit, že bych ho měla trestat, ať už pohlavky, nebo nějakými výčitkami, obviňováním, či dokonce nadávkami. Mně osobně by to nedělalo dobře… Neužívala bych si to, nebyla bych v těchto chvílích spokojená sama se sebou. A jak jsem psala – ráda se cítím dobře a chci být šťastná.

Mne v životě také nikdo netrestal. Do dnes jsem za to rodičům vděčná. Jednoduše věřím, že to není potřeba. V žádné situaci. Logické a přirozené důsledky našich činů roli trestů velmi dobře nahradí. Stejně tak roli odměn velmi dobře nahradí slova uznání a ocenění.

Vím, že výchova se velmi mění. Co se dělalo před dvaceti lety se dnes nedělá. Co bylo normální před padesáti lety je dnes úplně padlé na hlavu, nebo se to naopak vrací „do módy“. Osobně věřím, že je velmi důležité dělat hlavně to, co člověk CÍTÍ, že je správné. Řídit se srdíčkem, dávat na svou intuici a vnitřní pocity. Jsem velmi ráda za to, jak mě vychovali moji rodiče, i když třeba teď vychovávám Jakuba trochu jinak. Jednoduše proto, že si myslím, že doba je jiná a že děti teď potřebují něco jiného než potřebovaly děti před čtvrt stoletím. Svět se velmi změnil a stále se mění. Mění se čím dál rychleji a myslím, že rychlost změn bude ještě rychlejší. Stejně tak se mění naše děti. Dnešní děti nejsou ani horší, ani lepší. Ale určitě jsou jiní (což myslím potvrzuje většina učitelů). Žijí v jiném světě a tím pádem potřebují také jinou výchovu, s důrazem na jiné věci. Osobně opravdu nechci dítě poslušné, ale dítě samostatné, odpovědné a s radostí ze života.

Komentáře
  1. Agoraf napsal:

    Zajímavá úvaha. Dovolte mi jen pár osobních poznámek:
    1) Každý člověk se rád cítí dobře. Obyčejný člověk přeci dítě netrestá proto, že by mu to dělalo radost a cítil se u toho dobře. A také bohužel není vždycky možné dělat jen to, co nás činí šťastnými.
    2) I poslušné dítě může být samostatné, odpovědné a mít radost ze života. Poslušnost k autoritě je (nejen) v naší civilizaci bráno jako ctnost.
    3) Některé děti lze vychovat snadno i bez trestů, s jinými to tak snadné není. Vy máte asi zrovna štěstí :).
    4) Lidé i děti jsou podle mě stejní, se stejnými touhami jako vždy. To, že „naše generace je jiná“, si mysleli všichni již od počátku věků. Už řečtí filozofové hořekovali nad zkažeností mladých.
    Mějte se hezky, ať se daří :).

    • Lucie napsal:

      Moc Vás zdravím,
      nejdřív ze všeho – moc děkuju za komentář, který umožňuje tu diskuzi, kterou jsem chtěla vyvolat celým tímto blogem. Těší mě, že můžeme navzájem sdílet své názory a komentáře.
      Moje reakce:
      1) Věřím, že u všeho, co dělám, se mohu cítit dobře. I když mě to třeba nebaví (např. nějaké nutné administrativní věci v práci…atd.). Věřím, že všechny životní situace, které označujeme jako problémy se dají brát jako „výzvy k překonání“ a tím pádem i v problémových situacích se můžeme cítit svým způsobem šťastní. Co jsem tím chtěla říct v blogu je to, že mě rozhodně nedělá šťastnou, když bych měla trestat své dítě. Proto to nebudu dělat. Což neznamená, že si moje dítě může dělat co chce, nebo že nebude cítit „důsledky svých činů“. Já ale budu ráda za svou reakci, protože budu vědět, že je správná, korektní, nenásilná.

      2) Osobně si myslím, že poslušnost může být velmi nebezpečná a že výchova k poslušnosti může být rizikem pro demokracii. Řídit se hodnotami není totéž, jako podřídit se autoritě. Věřím, že kdykoliv po někom chci, aby byl „poslušný“, učím ho nepřijímat zodpovědnost za své konání. Myslím si, že poslušný člověk se někdy neumí sám rozhodovat, není zvyklý samostatně přemýšlet a je velmi snadno manipulovatelný a zneužitelný. Nechci, abychom naše děti vychovávali k tomu, aby si dělali co chtějí. Ale chci, aby byly zodpovědní za své činy. Aby se řídili tím, čemu věří, že je správné, aby se řídili svými vnitřními hodnotami. Nechci, aby dítě nejdříve poslouchalo mě a pak jen vyměnilo „autoritu“ za např. nějakého silnějšího kamaráda ve škole, který ho nepovede zrovna šťastným směrem (na což si většina rodičů také stěžuje: „náš jozífek byl moc hodné a poslušné dítě. Pak se ale chytil party a šlo to s ním z kopce…“. To je podle mě důsledek poslušnosti.

      3) Věřím, že VŠECHNY DĚTI jdou vychávavat bez trestů, ale s jasnými hranicemi a s tím, že si vždy dáme pozor, abychom nechali dopadnout přirozené, či logické důsledky činů, které dítě dělá. Když rozbije okno, nebudu ho trestat tím, že bude mít zaracha, nebo že dostane přes zadek. Naopak logicky ho nechám zaplatit okno z vlastní kasičky, případně ho nechám zařídit opravu (ideálně obojí…. 🙂 ). Když vyleje (naschvál) svůj oblíbený džus, logický důsledek je to, že už žádný nemá a že musí ten vylitý utřít. Není třeba ho přeci nějak extra dál víc trestat. Tresty v trestaných maximálně vyvolávají pocity vzteku, ponížení, nespravedlnosti, zmatku, strachu, ztráty důvěry, opovržení trestajícím… Rozhodně nevedou k tomu, že by se mezi dítětem a rodičem vytvrářel hezký vztah, plný lásky, náklonosti, komunikace a důvěry. V těchto negativních emocích člověk ani nemůže logicky uvažovat, natož pak se ze situace nějak poučit (když zrovna nemyslím poučení ve stylu: „příště to musím udělat tak, aby mě neviděli“). Naopak logické či přirozené důsledky tam budou vždy, i když tam rodiče nebudou. A je snadné si je zapamatovat. Rodič potom také není v roli „tyrana, nebo toho, který mi tak ublížil“, ale v roli toho, který mi ukazuje, co způsobují moje činy a jaké mohu očekávat důsledky, ať už to udělám kdykoliv a ať mě někdo vidí, nebo na to přijde, či nikoliv.

      4) Ano, pravděpodobně máme stejné touhy, asi i potřeby. S tím souhlasím. Ale přesto mám jiný názor v tom, že svět je teď tak extrémně propojený, kultury se míchají, globalizace nám dává možnost být v kontaktu s celým světem, ovlivňují nás věci, které se dějí na druhé straně planety. Proto si myslím, že dnešní děti potřebují výchovu, která by odpovídala těmto změnám. Stejně tak potřebovaly jinou výchovu děti v době starého Řecka… 🙂 V každé době je potřeba vychovávat děti trochu jinak, adekvátně podle prostředí, ve kterém vyrůstají.

  2. jolana88 napsal:

    1) toto je následek výchovy předchozích generací – povinnost, poslušnost, bezmyšlenkovitost, stádnost. sebevědomí, cítit se dobře se rozhodně neučilo, pozitivní přístup, radost ze života a myšlení už vůbec.
    2) poslušnost zvl. ta slepá je skutečně hloupost. vytváří nevhodné až škodlivé vzorce chování. mnohdy vede až k potlačení vlastní osobnosti, což mívá i zdravotní následky(hl.psychické). Proto i já věřím, že je třeba, abychom se „učili“ i jako dospělí (je mi 42)- rodiče nejsou schopni objektivně hodnotit vlastní děti je,myslím, další problém.
    3)dopad přirozených důsledků bývá dostatečným trestem.Nikdy ovšem nelze zapomenout, že každé dítě je jiné. O tom, že i děti mohou mít asociální sklony dokonce i osobnost(což je bez zavinění rodičů) se sice příliš nemluví, ale stává se. od toho jsou odborníci a je třeba překonat vžité představy-/rodič si vždy! poradí sám, poradna je ostuda…./
    4) domnívám se, že základní hodnoty zůstávají stejné napříč stoletími. Rozvoj světa otvírá širší obzory nejen našim dětem – a klade na ně zdánlivě vyšší nároky – ale stejně tak umožňuje nám-rodičům- vytvářet pro jeho pochopení lepší podmínky.(Děti, které se narodily do digitálního světa jej vnímají jako „normální“! – žít TEĎ je složitější než před x lety – to je pohled nás, rodičů 😉 ) My poměřujeme. A tak je to vlastně remíza – a zase skončíme u těch základních hodnot 😆

  3. Katka napsal:

    Dobrý den, pročítám tu Vaše články a s radostí souhlasím, ovšem se smutkem přiznávám, že to takhle pěkně nezvládám. Sama mám kurz Respektovat a být respektován, tento koncept spolu s montessori mě velice inspiruje a baví. Poslední dobou se však zjišťuji, jak často rezignuji na svoje snahy o respektující přístup a to mě moc mrzí. Nějak si často nevím, jak tyto rady aplikovat na 18-ti měsíční dítě. Obdivuji všechny matky, které v tom mají jasno a jsou schopné více či méně nezkreslené sebekontroly a sebereflexe. Je to těžké nepodlehnout tlaku zvenčí a zároveň nezabřehnout do konceptů, ve kterých jsme byli vychováváni my. A k tomu ještě dodržovat parnterský a respektující přístup k manželovi :-)a rozmazlujícím babičkám, zvládat domácnost a myslet na to, co je pro dítě v dlouhodobější perspektivě nejlepší.
    Hodně štěstí a úspěchů a ať vám děti i práce dělají radost. Děkuji za Vaše postřehy.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.