Strasti a slasti na cestách…

8.3.2011
By

Tady už je Kubímu dobře a běhá okolo chatky, kde jsme bydleli, s úsměvem od ucha k uchu... :)Mnoho lidí mi psalo a ptalo se, jak jsme zvládli dlouhou cestu do Kisumu, jak Kubík zvládá cestování a vůbec, jak to celé dáváme… :-) Teď tu ležím na posteli, oba kluci spí a já mám chvíli – tak jsem si říkala, že zkusím něco napsat. Postel je opravdu hodně proležená, tak že se na mě z jedné strany lepí spící Kubí a z druhé spící Honza (manžel)… :-) Oba se ke mně pěkně skutáleli, tak že ani jeden z nich se nedotýká rukama moskytiéry, což mě docela uklidňuje (i když teda na psaní je jejich opravdu těsná přítomnost krapet nepraktická a v tomhle vedru se už teď potím až až). Kupodivu moskytiéra nemá ani jednu díru, tak že jsem celkem klidná, že když budu svítit počítačem a budu k nám lákat komáry, tak že se snad dovnitř opravdu nedostanou… :-)

Tak že… cesta… Opravdu dlouho jsem zvažovala, jestli je dobré s sebou brát Jakuba, kterému je teď 21 měsíců… Nebudu asi rozebírat všechna pro a proti, kvůli kterým jsme se rozhodli… Každopádně ve finále rozhodnutí padlo a já jsem si říkala, že je důležité věřit tomu, že všechno bude ok a že není důvod, proč bychom to nezvládli. Už jsme celkem cestovali a vždy všechno proběhlo v naprostém pořádku. V letadle jsme nikdy neměli sebemenší problém, naopak Kubí létá rád. Tak že se musím přiznat, že mě trochu zaskočila cesta z Amsterdamu do Nairobi, která byla trochu náročnější, než jsem si myslela…. Ale postupně. Nejdříve jsme letěli z Prahy do Amsterdamu. To bylo samozřejmě úplně v pohodě, krátký let, Kubí si celou cestu hrál s tou roletou na okně (otevíral a zavíral) a se stolečkem (to samé – otevíral a zavíral). Při vzlétání a přistávání jsem ocenila to, že stále kojím (chtěli jsme přestat před pár týdny, ale nakonec jsme to nedali), protože vždy, když si Kuba začal stěžovat na bolest uší, měli jsme jednoduché řešení… :-) Čekání v Amsterdamu bylo taky v pohodě, protože bylo pořád co objevovat (jezdící schody nahoru, výtahem dolu, schody nahoru, výtahem dolu… :D ).

Cesta z Amsterdamu do Nairobi začala také perfektně, Kuba hned při startu usnul (vylétali jsme nějak po deváté večer) a spal jak špalek asi dvě hodiny v kuse. Měli jsme pro sebe tři sedačky, takže jsme Kubího mohli položit na sedačku mezi nás (seděli jsme jak na truc na místě, kde nešla zvednout ta opěrátka na ruce, tak že jsme ho nemohli natáhnout přes všechny sedačky). Na sedačku se vleže nevešel, tak že spal celkem legračně, zadek a nohy mimo sedačku (podložili jsme mu je batohama). Po pár hodinách se ale probudil, asi rozlámaný, pak spal chvíli na mě, chvíli vedle, chvíli na mě… No a ve stručnosti asi ve dvě ráno se probudil, už nemohl usnout a po pár chvílích začal zvracet. Už neusnul až do rána, kdy jsme přistáli asi v půl sedmé místního času (půl páté našeho). (Asi nemusím psát, že já jsem nespala ani minutku)… Na letišti v Nairobi se dal trochu dohromady, chtěl jít hned ven, tak že jsme to trochu procourali…

Další letadlo do Kisumu nám letělo až v půl druhé odpoledne. Asi okolo deváté ale Kuba začal být unavený (logicky), tak že jsme se odbavili a už jsme si zalezli do haly a on tam usnul. Už mi přišlo, že měl zvýšenou teplotu, tak že jsme se snažili, aby co nejvíc spal. Spal vlastně až do odletu, pak prospal celý let (asi jen půlhodinový) do Kisumu a probudil se až tam, kde ho probralo ostré slunce a cca. 40 stupňů ve stínu.

První dva dny v Kisumu měl horečky, průjem a nechtěl nic jíst. Byl unavený a samozřejmě extra protivný (kdo by nebyl, že?). Nonstop jsem jen kojila. Tak že musím přiznat, že první dva dny jsem opravdu silně začala pochybovat o našem rozhodnutí, že to zvládneme, že bude vše ok a že to bude fajn pro nás pro všechny… Do toho jsem samozřejmě byla totálně vystíhovaná z malárie (Kisumu je silně malarická oblast) a vůbec jsem nějak začala upadat na mysli. Jak jsem začala být nervózní já, Kuba byl ještě nervóznější, tak že jsme na sebe často vůůůbec nebyli příjemný. Kubí furt kňoural, mě to rozčilovalo… Vztahu mezi mnou a Honzou to také nepřidávalo.

No… každopádně jeden večer jsem si říkala, že teď fakt nemá cenu si vyčítat rozhodnutí, že rozhodně nemá cenu dělat ukvapené závěry o tom, jestli to bylo rozhodnutí dobré, nebo špatné, rozhodně nemá cenu se stresovat a už vůbec nemá cenu se nějak sama vyvádět z rovnováhy… :-) Mentálně jsem udělala rozhodnutí, že jsme tam, kde jsme, protože tam máme být a protože je to tak správné. Ráno jsme se probudili, Jakub byl v pohodičce, bez teploty a průjem ustupoval. Na návštěvu projektů v Miwani jsem jela sama, kluci si užili chládek a vánek u chatky. Kuba nabral sílu a v pátek ráno (3.den po příletu) už trajdal s námi do Nyawitty, což je škola přímo v Kisumu (takže jsme se nebáli, že ho budeme táhnout někam extra daleko). Od dalšího dne už byl úplně v pohodě a začal si užívat každý moment s námi (pokud ho zrovna něco netrápilo – hlad, žízeň, únava – což se dalo ale většinou rychle napravit).

V tuto chvíli mám pocit, že cesta je supr. Udělala jsem velký kus práce, víc, než když bych letěla sama jen na pár dní. Jakub se kamarádí se všemi dětmi okolo (jakože jich vidí denně extra hodně). Myslím, že mu cesta hodně otevírá nový svět, dává jiné pocity, než Praha a její pohodlí, sociální uzavřenost… Také věřím, že i multikulturní dopad do jeho života bude zajímavý. Rozhodně nemám pocit, že by z něj mohl teď vyrůst xenofobní člověk… :-) :-)

No… ale co jsem si z těch našich zkušeností vzala pro příště? Je důležité, zůstat v klidu, v pohodě. Jak nejsme v pohodě my, nebude ani dítě. Když jsem nervózní, Jakub je ještě víc. Pak se jen vytáčíme navzájem do nezastavitelného hurikánu… :-) Honza byl velmi citlivý na takové ty základní potřeby, kterých já si někdy nevšimla (kvůli tomu, že jsem se nechala pohltit špatnou náladou a upadla s pozorností někam na bod mrazu)… nonstop Kubovi namáčel hlavu, dával pít, vymýšlel pro něj aktivity, když se začal nudit, naopak ustoupil do pozadí, když byl zabavený. Všímal si takových věcí, jako že když se Kuba kousnul několikrát do jednoho místa na jazyku, tak ho potom pálilo nějaké jídlo, nebo pití (a já se furt divila, proč sakra kňourá, když mu dávám ten výtečný čerstvý passion džus… :-( ). Některé věci pomáhaly, když jsme je zařídili, jako doma – např. stoleček s hračkami a knížkami, stejné rutiny před spaním, některé oblíbené jídlo z domova… (i když jedna scéna byla, že nemáme kakao a že chce krupicovou kaši s kakaem – měli jsme jen rýžovou kaši s banánem… :) – ale tomu se asi nedá úplně stoprocentně vyhnout). Sama jsem podcenila, jak velký kulturní šok dítě může prožívat. Nedošlo mi, že si už uvědomuje, že je jediné bílé dítě ve škole, že na něj všichni koukají, že ho všichni sledují, co dělá a že si to možná nedovede vysvětlit. Když mi to docvaklo, snažila jsem se to napravit a bylo vidět, že se cítí daleko lépe. Tím, že jsem měla celkem nabitý program, dostala jsem se někdy do situace, kdy mi došlo, že se Kubímu věnuju daleko méně, než doma. Přitom on často potřeboval mé pozornosti naopak daleko více. Opět – když mi to docvaklo, snažila jsem se to změnit a všechno se rázem zlepšilo, ubylo kňourání a přibývalo smíchu. V mnoha situacích opravdu stačila pozornost…. však to dítko nám všechno samo říká… Jde jen o tom se naladit na stejnou frekvenci, porozumět a pomoct, pokud je to potřeba.

OK, už mám totálně zpocené celé tělo… stehna pod počítačem, každou stranu těla od jednoho kluka… :D Myslím, že je čas to zavřít. Chtěla bych to ale uzavřít tím, že jsem moc ráda, že jsme letěli, že ty první dva dny, které byly trochu divočejší, byly pochopitelné (únava, teplotní rozdíl) a mě to teď už přijde jasné. Mrzí mě, že jsem si neudržela pozornost a nadhled, že jsem upadla do starostí a výčitek, které byly zbytečné a rozhodně ničemu nepomáhaly. Tak že ti z vás, kteří někam letíte, či se stěhujete, díky, že píšete a dáváte zprávičky… a moje nejupřímnější rada… Když už se rozhodnete, tak věřte, že to bylo správné rozhodnutí a buďte v klidu, udržte si pohodu a nadhled, pozornost a dobrou náladu. Když budete v pohodě vy, pravděpodobně bude i dítě… :) (jo a možná si dejte nějaký ten den na aklimatizaci… :D )

One Response to Strasti a slasti na cestách…

  1. jolana88 on 8.3.2011 at 20.10

    štěstí jsou maličkosti a stav mysli :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odkazy - hezké Montessori blogy