Řešení, ve kterých nikdo neprohrává…

8.8.2011
By

Děti jsou mistři na utváření situací, kdy máme pocit, že proti sobě stojíme my (rodiče) a oni (děti). Bohužel ale tento postoj „my“ proti „nim“ představuje válku, kterou z dlouhodobého hlediska nemůže vyhrát ani jeden tábor. Naopak tato válka vyvolává čím dál více bitev, zraněných srdíček, poškrábaných myslí a pochroumaných vztahů… Jakmile se situace vyhrotí v tento boj o moc, neexistuje dobré řešení. Buď vyhraje dítě, nebo dospělý, nebo prohrají oba.  

Tak že buď tu máme naštvané dítě, které již přemýšlí, jak příště bitvu vyhrát, nebo jak to udělat tak, aby ho nikdo neviděl… Nebo tu máme vytočeného dospělého, který se nakonec vzdá a ustoupí… Nebo to skončí tak, že všichni jsou emocionálně vykolejení, naštvaní a rozhodně spolu nechtějí nijak spolupracovat. Někteří rodiče si myslí, že stačí „být přísnější“ – ano, může to pomoct vyhrát bitvy… Ale co učíme dítě? Že jde o to vyhrát, nikoliv se chovat správně. Že moc a síla je tou jedinou cestou k cíli. Že jediné, co jako děti musí udělat, je získat moc. To znamená, že jakákoliv pravidla, řád, vztahy a dobrá atmosféra jsou bez významu. A můžeme si být jistí, že se děti naučí celkem rychle, jak moc získat, či jak ji bezmyšlenkovitě poslouchat (což může být někdy ještě horší – např. pokud dítě podléhá nátlaku kohokoliv, koho vidí v nadřazené pozici – včetně spolužáků, cizích lidí…atd.).

Takže otázka by asi neměla být, jak vyhrát tuto bitvu, případně celou válku, ale jak se do tohoto boje o moc vůbec nedostat? Jak hledat řešení, kde nikdo neprohrává? Potřebujeme se dostat do situace výhra/výhra. Musíme tedy ale začít i přemýšlet způsobem výhra/výhra. Mě většinou pomáhá posunutí se z pozice „já mám pravdu a ty ne“ k nějakému společnému – stejnému – cíli (např. chceme, aby nám oběma bylo fajn). Napadá mě příklad hádky mezi rodiči, kdy každý vidí ten svůj přístup k řešení konkrétního problému jako ten správný, nesouhlasí s tím druhým a nechce z něj ustoupit… Na konec ale mají oba přeci stejný cíl – blaho dítka a jeho provázení tímto světem tím nejlepším způsobem. Pokud dojde jen k malinkému posunu v myšlení z toho „já mám pravdu“ k tomu – „máme oba stejný cíl“ – hned se nám bude lépe hledat řešení, změní se atmosféra, napadne nás více variant, jak dál postupovat… To samé funguje s dětmi.

Když se snažíme přemýšlet způsobem „výhra/výhra“, nejsou šťastnější jen naše děti, ale my také. Tímto způsobem se můžeme vyhnout i těm situacím, kdy něco děláme „jen kvůli dětem“ a vlastně to vůbec dělat nechceme… Pokud se snažíme přemýšlet tak, aby byli všichni spokojeni, tak myslíme na všechny zúčastněné, včetně sebe! V situaci, kdy hledáme řešení, ve kterém budou všichni spokojení, se většinou každý cítí porozuměn a respektován. I když nejsme schopni vymyslet řešení vyhovující všem, už snaha se přeci oceňuje… Vzájemné vztahy jsou potom založené na důvěře, ohleduplnosti, vzájemném učení se…

Co třeba se jednou za měsíc, na půlhodinky, zamyslet nad tím, co naše rodina teď potřebuje? Co potřebují všichni její členové, včetně mne? Pak už jen povolit uzdy fantazii, zvážit všechny nápady a vychutnat si to, co z toho vzejde… :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odkazy - hezké Montessori blogy