Ať se děje, co se děje…

26.9.2011
By

Již několik týdnů mám v hlavě myšlenky na „bezpodmínečnou lásku“ k našim dětem. Přemýšlím nad tím, jak nejen naše nejmenší děti, ale i dospělí, se někdy setkávají s určitou formou odmítání lásky od rodičů, jen proto, že nesplňují jejich požadavky, představy, nebo cíle. (Syn se živí něčím jiným, než co si pro něj rodiče představovali, dcera vychovává své děti jinak, než se od ní očekává, dítě zlobí, kňourá, má vlastnosti, které rodiče odsuzují… ).

Věřím, že bychom našim dětem měli projevovat lásku „ať se děje, co se děje“. Ať se ráno probudí s úsměvem na rtech, nebo s ukňouranou náladou. Ať vypadá, jak vypadá. Ať má takové, či makové vlastnosti a možná nejvíce – ať se chová, jak se chová. Už slyším některé lidi v mém okolí, kteří by mi na tohle řekli – „To chceš Jakuba rozmazlit?“ Nechci. A navíc nevěřím, že tím, že mu budu projevovat svou lásku, ho mohu rozmazlit. Dítě mohu rozmazlit svou nedůsledností, špatným vedením, mohu špatně nastavovat hranice, nebo hranice nedodržovat,… Ale dávat přespříliš lásky? Pohlazení, hezké slovo, pozornost… ? V téhle době? To snad ani není možné…

Bohužel i když se snažím si dávat pozor, tak je opravdu těžké projevovat lásku dítěti, i když dělá ty věci, které mě tak strašně rozčilují!! Nebo když dělá naschvály! Zkouší naši trpělivost, hranice! Ufff… I když vím, že bych chtěla Jakubovi vždy připomínat, že i když se zrovna zlobím na to, co právě udělal, mám ho moc ráda. Ne vždy mám energii, sílu a trpělivost, mu to říct. Někdy jsem ráda, že nevybouchnu a zachovám alespoň trochu klidnou hlavu.

No a přestože se snažím mluvit s naším okolím o tom, jak bych byla moc ráda, kdyby se láska k dítěti nepodmiňovala, tak se Kuba někdy setkává s poznámkami typu: „Hodné děti nepláčou. Tohle není náš Kubík. My máme rádi jen Kubíka, který nepláče.“ Nebo: „Když by ses takhle choval, tak to by tě nikdo neměl rád.“ A tak dále. Někdy jsem dostatečně pozorná na to, abych pak Jakubovi řekla: „Babička to tak nemyslela. Ona tě má ráda, i když pláčeš.“ Nebo něco v tomto duchu. Jindy na to ale nemám sílu a nechám to být. Kuba potom někdy pláče ještě víc… Kdo by také neplakal, že?

Věřím, že dítě je prostě dítě. Bude zkoušet, co všechno dovolíme, kam až může zajít. Bude se chovat „dětinsky“ – jak jinak by se mělo chovat? A to, že nás to rozčiluje – je tak trochu náš problém, ne? Proč bychom dětem měli brát naši lásku? Aby je pak trápila nejistota, úzkost, nízké sebevědomí… Aby se pak celý život snažily přizpůsobovat nám, aby dělaly to, co se nám líbí, abychom jim lásku projevili? Aby se necítily upřímně milované? Vždyť to uškodí jejich pohledu na ně samé a možná jim to svým způsobem bude zabraňovat i v růstu a rozvoji…  Mohla bych pak čekat, že mě mé dítě bude milovat za všech okolností? I když nebudu zrovna dělat přesně to, co chce? I když budu mít já sama svou „krizi“?

Upřímně moc ráda bych došla do bodu, kdy mé děti budou VŽDYCKY, ZA KAŽDÝCH OKOLNOSTÍ VĚDĚT, jak moc je mám ráda. I když se na ně zlobím, i když udělají největší průšvih… a ještě radši bych, aby vždy dělaly to, co oni sami chtějí. Aby něco nedělaly jen proto, aby nám udělaly radost (kolik já mám kamarádů, kteří dokončovali VŠ jen kvůli rodičům – případně výběr školy, či zaměstnání dělali podle nich!!!), nebo případně aby můj nesouhlas jim nebránil dělat něco, co oni chtějí… Chápu, že se to lehce řekne, těžko dělá… Ale moc bych si přála, abych si tento pohled udržela, abych ho ještě více prohlubovala a ujišťovala se v něm.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odkazy - hezké Montessori blogy