Jak zachovat klid, když se to zdá úúúúplně nemožné?

22.2.2012
By

Ztrácím klid… Možná je to tím, že bříško mám čím dál větší, termín porodu se blíží a práce se spíše stupňuje, než že by jí ubývalo… ale možná je to prostě jen normální… :-) Tak moc snadno se nechám rozčílit, až mě to samotnou překvapuje. Vždy jsem si myslela, že jsem celkem klidná, empatická, i když možná trochu citlivější. Ale že se o mě budou pokoušet tak silné emoce, že sama sebe budu překvapovat křikem na ty nejbližší, které mám nejraději a kterým bych za žádných okolností nechtěla ublížit… to je trochu šok. A to, že na silné, někdy agresivní výjevy Jakuba budu chtít reagovat ještě agresivněji? Jejda… to už bych snad ani neměla psát, ne?

Kubí je přesně v tom období, kdy prostě zkouší hranice… zkouší, odkud pokud může, kde už narazí… Jenže někdy je toho na mě prostě moc ještě ve chvíli, kdy by to vůbec moc být nemuselo… :-) Vždyť je to přeci jen 30ti měsíční dítě! Je jasné, že bude zkoušet, je jasné, že nebude poslouchat na slovo (vždyť to přece ani nechci!), je jasné, že bude zkoumat tenhle svět… A je jasné, že mu budou „praskat nervy“. Nám také praskají… a to jsme měli X let na to, se naučit s našimi emocemi pracovat! Co chudák to dítě má se sebou dělat, když neví, jak se s těmi silnými nárazy emočního větru v jeho životě poprat? Tak se holt vzteká, křičí, pláče…

Dobrý, teoreticky tohle všechno vím… :-) Ale prakticky, co mám dělat sama se sebou v tuhle chvíli, kdy bych nejradši křičela, vztekala se a plakala taky? Bohužel jsem si až moc dobře vědomá toho, že dítko se učí jen podle vzorů… to znamená, že má reakce je víc než důležitá… Jen že ouvej – tenhle pocit zodpovědnosti ve mě vyvolává ještě větší pocit frustrace… :-) a co s tím?

Mám pár věcí, které mi pomáhají a tak jsem si říkala, že bych se o ně s vámi mohla zkusit podělit. A třeba mi potom napíšete také vaše tipy.

Změna pohledu – často mi pomůže, když zkusím změnit svůj pohled na Kubího. V těch „silnějších okamžicích“ ho často vnímám velmi negativně, jeho chování jako něco, čím se mě snaží rozčílit, nebo něco, co je prostě neakceptovatelné… Když se včas „probudím“, pomůže mi, když změním pohled a podívám se na něj jako na oběť – oběť svých vlastních emocí, člověka, který je tak zoufalý, že mu nezbývá nic jiného, než se chovat tak, jak se chová… Snažím se emočně „odpojit“, v klidu si sednout vedle něj a zhluboka dýchat. Když se mi tohle podaří, často je to to jediné, co on potřebuje. Aby máma zachovala klid a on se k ní mohl přijít také uklidnit. Často to skončí tak, že přijde, přitulí se a pláče a pláče… já nic neříkám a za pár minut je vše napětí odplavené slzami pryč a máme opět klidnou společnou chvilku. Bohužel tato změna pohledu je celkem náročná na nás jako rodiče… takže – co když se přeci jen necháme strhnout? :)

Poznat své „spouštěče“ – většinou je to něco konkrétního, co nás nastartuje… Je dobré se zamyslet nad těmito situacemi a okolnostmi, co přesně v nás vyvolalo ten hněv, vztek, smutek… Byl to ten pocit, že mě nikdo neposlouchá? (když mu to říkám už po desáté? :) Nebo to byl pocit ztráty kontroly nad situací? Pocit, že všechny mé možnosti a „triky“ byly vyčerpány a já už opravdu nevím, co jiného mám dělat? Nebo je to pocit, že mě všichni okolo sledují, kritizují, říkají si, jak jsem špatná matka? Nebo jsem jen fakt málo spala, jsem unavená, nemocná, nebo prostě mám moc práce? Ať už je to cokoliv… je dobré vědět, co nás dokáže tak moc dostat. Když už to vím, je dobré se těmto situacím vyhnout, nebo v nich požádat někoho o pomoc. Případně s nimi dál pracovat, aby nebyly tak silné… Už samotné uvědomění toho, co se se mnou děje, je podle mě moc dobrý krok dopředu.

Vyjadřovat nahlas své emoce, své pocity… Ne proto, abych s tím vyhrožovala dítěti! Už tím, že věci pojmenuji, se mi často uleví! Tím, že řeknu nahlas, co se děje, dám také dětem vzor do budoucna. Oni také budou moci své emoce později dobře popsat, když uvidí, jak na to. „Už se začínám opravdu zlobit. Jsem naštvaná a vůbec se mi tahle situace nelíbí.“

Dýchání – jak jednoduché. Všichni to známe. Všem nám to říkali – napočítej si do desíti… :) Mě to vždycky přišlo vtipné. Ale ono to fakt pomáhá!! Dejte si jednu ruku na bříško, druhou na hrudník – 3sekundy nádech do břicha, 3 sekundy výdech. Když vydechujete, ucítíte, že se tělo opravdu uklidňuje. Pokud máte možnost to ještě párkrát zopakovat, ideální. (já se někdy prostě seberu a zavřu se na záchodě, v ložnici, nebo v pracovně, abych se mohla párkrát nadechnout). Také věřím, že je dobré naučit toto dýchací „léčení“ naše děti – co nejdřív.

Znát své hranice a včas vyklidit bitevní pole – ano, někdy to už prostě nejde… A je dobré si to uvědomit a prostě požádat o pomoc. Osobně vím, že než abych zavolala kamarádce, aby přijela na hodinku pohlídat Kubu, tak radši budu dělat hrdinku a často to skončí tak, že se oba „sežereme“ navzájem. Je dobré znát své limity a uvědomit si je dřív, než je pozdě. Často se staráme o všechny okolo, ale zapomínáme se starat sami o sebe. I když nemám komu zavolat, je dobré „cítit sebe sama“ a včas prostě situaci opustit. Můžu se třeba zavřít jen do jiné místnosti, na chvíli… pár nádechů… :)

Humor – jestli se vám podaří ještě na poslední chvíli zastavit vlastní křik, nebo nějaká nepěkná slova… doporučuju rychle vyměnit za nějaký vtípek… Třeba můžete začít zpívat nějakou veselou písničku! :) Cokoliv. Komu by se pak chtělo křičet? :) „Tři čuníci jdou, v řadě za sebou…“ … :)

Myslete na sebe, dobíjejte baterky – jej, to se krásně řekne, že? Kdo si může dovolit delší spánek, klidné jídlo, … ale upřímně – když budete padat na nos únavou – asi si vás děti moc neužijí, co? Tak že – možná raději vyškrtat pár věcí z toho úkolníčku, obětovat některé věci, které děláme pro druhé… a prostě udělat něco, co pomůže nám. A možná díky tomu pak zvládneme těch věcí ještě víc… :)

No… a když už se zachovám tak, jak sama nechci… Omluvit se. Nemusím jít do detailů. Mohu jen později vyjádřit dítku, jak moc mě mrzí, co se stalo. Věřím, že i oni potřebují vidět, že každý z nás někdy dělá chyby, každý z nás se někdy naštve. Každopádně je také dobré, aby věděli, že není v pořádku, když na ně někdo křičí a že by se to nemělo stávat. Proto vidím omluvu jako zásadní – i kvůli tomu, že i oni se tím učí, jak se v těchto chvílích zachovat.

Nikdo není perfektní. Asi pro mě nejdůležitější věc – uvědomit si, že nějaké výčitky, sebemrskačství, nebo pláč nad rozlitým mlékem ze mě lepšího rodiče neudělají. Nejsem perfektní. Nikdy nebudu perfektní. Místo toho, abych se shazovala sama před sebou, je lepší se prostě zvednout, oprášit se a zkusit to znova. Přeci jen – to je prakticky to jediné, co nám zbývá… :-) A věřím, že naše děti nám opravdu pomáhají růst a stávat se lepšími, každým dnem…

13 Responses to Jak zachovat klid, když se to zdá úúúúplně nemožné?

  1. Adéla on 22.2.2012 at 13.16

    Lucísku, parádní návod nejen pro vztah rodič a dítě…:) Myslím, že je to aplikovatelné snad na všechny blízké vztahy…:) Díky moc za tenhle inspirativní a krásný blog. Myslím, že jsi nejšikovnější z nejšikovnějších! :)

    • Lucie on 22.2.2012 at 13.35

      Adel, az takhle bych to teda nevidela… :D Ale diky! Jsem rada, ze se clanecek libil… :)

      • Adéla on 27.2.2012 at 21.01

        Ale jo, ty tvoje tipy se hodí nejen pro výchovu…:)

  2. Taniab on 22.2.2012 at 14.55

    ahoj, delam to uplne stejne.
    Tedy SNAZIM se to tak delat :-) Zacala jsem s Helenkou delat kazdy vecer zadosti (poradil mi to dobry kamarad :-) ) pred usnutim v postylce, a kdyz se vzbudime tak si pripomeneme o co jsme vecer zadaly. Moc se mi to libi. Tesim se vzdy na nase vecerni chvilky vyjasneni, porozumneni, sdileni, blizkosti. Zatim se to libi i Helence.
    Zavreme oci, dame si ruku na srdce, z hluboka se nadechneme, procitime a pak pozadame o to, co nejvice potrebujeme, co si nejvice prejeme.

    • Lucie on 22.2.2012 at 17.38

      To je super nápad! Asi začneme také praktikovat… :) Díky za sdílení!

  3. Zuz on 23.2.2012 at 16.16

    Skvělej článek! Jsem v naprosto stejné situaci, rostoucí bříško, termín porodu se blíží, stále dost práce a syn neustále zkouší hranice a někdy se dokonce i baví tím, když se mu podaří mě vytočit.
    Je toho na mě zkrátka moc a já se ze všech sil snažím zůstat v klidu.
    Takže díky moc za tipy, je fajn si některé věci připomenout a taky vědět, že v tom nejsem sama…:-)

    • Lucie on 23.2.2012 at 20.34

      Díky Zuzko za zpětnou vazbu! jsem moc ráda, že článek přišel vhod… :) A když bys měla nějaké tipy nazpět, tak je taky ráda uslyším.. :)

  4. Šárka on 6.3.2012 at 19.56

    Úžasný článek, opravdu ze života. Mám taky 30 měsíčního šikulu a někdy je to hodně náročné. Některé příklady jsem si „oživila“ a úplně zapomněla že by je mohla použít. Taky moc pěkně popsané „znát své hranice“, já si o tu pomoc neumím říct:(
    Děkuji a těším se na další poučné a motivující články. Šárka

    • Lucie on 6.3.2012 at 20.02

      Děkuji, Šárko! A také děkuji za váš blog… :)

  5. katka on 8.3.2012 at 15.30

    Ahoj,děkuji za moc hezky článek nebo spíše články a nápady.mám děti 17mesicu od sebe,mladšímu synovi je 28mesicu,starší holčičce v6/12 budou 4roky a oba teď ,řekla bych skoro na vystřídání, zkouší pevnost mých nervů a toho zda jdou „ty hranice“ ještě někam posunout,je to opravdu vysilujici,snažím se vydržet…myslím si,že hlavně je důležité snažit se zvládnout sám sebe a svoje emoce,bez ohledu na okolí.děti většinou podle příkladu dospělého „vychladnout“,když vidí ,že ta pozornost ,kterou očekávaly svým vzorkem,není zas až taková.
    Děkuju moc za nápady jak ty nebednicky trochu zabavit.Vždyť oni jsou opravdu to nejuzasnejsi co nás v životě potkalo,tak ať se jim ta naše společná cesta líbí co nejdéle.
    Přeju hodně sil a chutí do další práce.

  6. jura on 11.3.2012 at 23.06

    Doufám, že sem mohou své zkušenosti zaznamenávat i muži… :-) Já mám na své straně tu polehčující okolnost, že jsem na rodičovské dovolené se dvěma děmi (4 + 1 rok). Navíc vzhledem ke své mírné prchlivosti otázku minimalizace následků emočních výbuchů řeším vcelku dlouho a intenzívně… :-)
    Mám na mysli situace charakteristické tím, že:
    - je přítomen vnější spouštěč (určitý specifický způsob chování dítěte)
    - nastala specifická aktuální dispozice (obvykle spíše indispozice) na mé straně (únava, stres, předchozí nervozita a podrážděnost, časová tíseň ad.)
    Tato kombinace pak vede k výbuchu (důležitá je skutečně kombinace obou podmínek – samotný spouštěč se za jiných okolností zvládá v pohodě, s vtipem a nadhledem).
    Výbuch je v zásadě nezvladatelný (jakkoli si člověk je vědom jeho neadekvátnosti a škodlivosti, nechce mu podlehnout a snaží se mu bránit). Obraznost lidí žijících v méně racionalizovaných společnostech s ním uměla zacházet lépe než my – vtělujíc ho do obrazů různých duchů či démonů, čertů nebo rovnou Ďábla a jeho pekelného působení. Tito lidé měli svým způsobem pravdu, neboť ta síla do nás vstupuje jakoby „zvenku“ a pohazuje si s námi, aniž bychom se dokázali nějak účinné bránit. Se zlým duchem se dá mluvit, dá se s ním bojovat, dá se zahánět, ale nikdy ho člověk nemá ve své moci a pod kontrolou. Ještě se k tomuto archaickému, leč účinnému způsobu komunikace s vlastními emocemi vrátím.
    Nechci se moc rozepisovat o tom, jak se proti takovým výbuchům bránit, receptů zde bylo uvedeno dost a v principu to stejně moc důsledně nejde.
    Pokud už k vůbuchu dojde, snažím se aspoň minimalizovat jeho dopady na dítěti. Je-li nutné se vykřičet, pak nadávat raději neadresně celému vesmíru než dítěti. Minimalizovat fyzický kontakt – tedy nejen samozřejmě dítě nebít, ale ani s ním netřást, netahat ho nikam, nepřenášet atd., není-li to vzhledem k situaci nutné. Nehodnotit („Ty jsi ale…“), nevyhrožovat („Uvidíš co ti udělám, jestli toho nenecháš“), nevyslovovat kletby („Jednou skončíš jako…“). Zároveň je žádoucí celý výbuch zkrátit a co nejrychleji se vrátit do normálu, nenechat negativní emoce přeznívat. Minutu křiku (následuje-li po ní zas normální, tedy veselá, přátelská a respektující komunikace) dítě přežije mnohem snáz než hodinu tísnivého mlčení a napětí.
    Pomalu se dostávám k tomu, o čem hlavně jsem chtěl psát – totiž jak se chovat poté, co výbuch odezní. Tento čas rozhoduje o tom, jak velké následky v dětské duši zůstanou. Zde je dobré vzít si na pomoc ono archaické podobenství s duchy, čerty a démony. To nám může pomoci jak v komunikaci s vlastními emocemi, tak v komunikaci s dítětem. Může nám pomoci zbavit se pocitu, že buď je vinno dítě nebo my. Není tomu tak, vinnen je především onen démon, čert. Odpovědnost to z nás (ani z dítěte) nesnímá – ovšemže příčinou našeho výbuchu zčásti JE i chování dítě a z větší části my sami, ale – opakuji – hlavní vina je na čertovi. Můžeme si tak ihned po odeznění vlny emocí vychutnat pocit, že čert je pryč a my zas můžeme svobodně dýchat.
    A takto o tom můžeme mluvit i s dítětem. Osobně si nemyslím, že je nutné se omlouvat. Je však třeba o celé věci s dítětem hovořit, věcně a s nadhledem. Chceme aby dítě pochopilo, že i takové situace k životu patří, jakkoli jsou nepříjemné. Chceme aby dítě vědělo, že ani ono, ani rodič se kvůli výbuchu nemusí cítit provinile. Aby vědělo, že vlastně je všechno v pořádku. Ale také aby se poučilo o existenci podobných „démonických“ sil, získalo k nim respekt – a zároveň aby vědělo, že je nutné proti nim bojovat a vzdorovat jim, vždy znova, byť třeba nepříliš úspěšně. Poněkud nadsazeně lze říci, že tím dítěti umožňujeme vstoupit do mýtu – či do pohádky.

  7. Laura on 10.4.2012 at 15.54

    Ta ilustrační fotka, není to „u nás“ na „vose“? :) ))

    • Lucie on 10.4.2012 at 17.33

      Ani nevím, kde to je. Myslím, že v Dolních Břežanech…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odkazy - hezké Montessori blogy