Lechtání – fajn hra, nebo jen vynucený smích?

Asi jako každý rodič, miluju, když se moje děti smějí. Mnohokrát jsem začínala naše hry polechtáním… A mnohokrát jsem lechtala hodně… Čím víc se ale zajímám o respektující přístup k dětem a čím víc se jím hlavně snažím řídit, tak je mi jasnější, že lechtání je něco, co bych buď měla ze své hlavy úplně vymazat, nebo mu dát minimálně jasná pravidla a změnit celý způsob hry… Proč?

U lechtání se každý směje… ale asi každý z nás musí přiznat, že se při lechtání směje, i když je mu to už opravdu nepříjemné. Prostě je to reakce, kterou nedokáže zastavit. Takže, to znamená, že i když to na první pohled vypadá, že se lechtání dětem líbí – opravdu se jim líbí? Vždyť by se smály, i když by se jim to vůbec nelíbilo!

Zeptejte se svých dětí, jestli se jim to opravdu líbí! Mně Jakub jasně řekne, že ano, ale pokud může říct „stop“ hned, jak se mu to přestane líbit. Jinak se mu prý nelíbí. Většinou říká „stop“ tak po půlsekundě… 🙂 Mám pocit, že se mu ani tak nelíbí lechtání, jako to, že se dotýkáme. Když má možnost si vybrat, raději se chce prát, různě po mně lézt, …atd. Když Kubího lechtám, většinou ho jen trošičku pošimrám a hned po prvním ucuknutí přestávám. To se pak vrací a chce hru opakovat znova a znova a znova. Když bych ho ale jen trochu přidržela a polechtala víc, už by za mnou určitě nepřišel, ať ho polechtám ještě!

Děti chtějí cítit náš kontakt. Chtějí, abychom je mazlili, dotýkali se jich! Ale pořád je to přeci jejich tělo! Takže není dobré, abychom je „mazlili“ proti jejich vůli! Mnoho lidí má pocit, že protože je dítě malé, mohou ho zvednout, objímat, jak dlouho se jim zlíbí… přitom dítě se třeba vůbec mazlit nechtělo! Udělali bychom tohle dospělému člověku? Vynucovali bychom si od své nejlepší kamarádky tříminutové objetí, ze kterého by neměla úniku? Věřím, že ne. A nechápu, proč se k našim vlastním dětem jsme ochotni chovat hůře, než k „cizím lidem“.

Věřím, že při lechtání je zásadní, aby mělo dítě hru ve vlastních rukou! Aby mělo kontrolu nad tím, kdo koho bude lechtat a jak dlouho. U nás to reprezentuje jasné slovo „Stop“. To používáme nejen při lechtání, ale kdykoliv. Prostě ať řekne kdokoliv z nás „Stop“, všichni přestanou dělat to, co dělají. Kuba to používá vlastně jen tehdy, když hrajeme různé hry, které jsou nějak fyzické. Když se pereme, lechtáme, honíme… Nesmíme dítě zbavit kontroly nad hrou, tím by se ze hry vlastně stal nástroj ubližování.

Velmi se u nás osvědčily „lechtací hry“ … 🙂 Např. lechtací tunel (sedím na židli u stolu, Kuba leze pod stolem a pak pod židlí. Jak leze okolo mne, tak mám dole ruce a lechtám ho. Moje ruce jsou ale pořád na jednom místě. Je na něm, zda poleze rychle, aby lechtání utekl, nebo zda se na chvíli zastaví, nebo zda se proplazí pod mýma rukama a moje pohybující prsty se ho ani nedotknou… 🙂 Stejně tak podobně děláme lechtací strom mezi dveřmi (Jakub probíhá dveřmi). Tunel se dá dělat i tak, že stojíte s nohama od sebe a dítko prolézá mezi vašima nohama. Také má kontrolu nad tím, jak rychle poleze, či zda se do tunelu vrátí.

Jde nám přeci o to, aby s námi byly naše děti šťastné! Aby se hezky bavily, aby se cítili milovány a ne abychom z nich dostaly vynucený smích… Chceme s nimi navázat spojení, hlubší, které jim bude dokazovat, jak důležité pro nás jsou… Lechtání je legrace, ale vždy se musíme upřímně zamyslet, jak se cítí naše dítě, které je bezbranné a oproti nám daleko zranitelnější.

Komentáře
  1. Hana napsal:

    ano, moje matka mě lechtala často, dodnes na to vzpomínám nerada, lechtala hodně, můj názor nerespektovala, děti nelechtám,

  2. Alena napsal:

    Zajímavý článek, nikdy jsem se nad tím nezamýšlela, ale musím dát autorce za pravdu, dítě v tu chvíli nemůže uniknout, sice se směje, ale jen díky tomu, že dospělý je v tu chvíli silnější než on. Děkuji za zajímavý podnět k přemýšlení!

  3. Zuzka napsal:

    Výborný článek, myslím, že je to přesné!

  4. Macenka84 napsal:

    Naprosto souhlasím, škoda, že tak nepřemýšlela i generace našich rodičů a prarodičů.

  5. dasa napsal:

    Naprostý souhlas, lehké šimrání mám ráda i dcerka chce stejně jak to píšete pošimrat znovu a znovu. Z lechtání mám od mala záchvaty pláče až sotva popadám dech. Můj muž to ví a dcerku nemučíme.

  6. Anka napsal:

    Ja osobne jsem to nikdy rada nemela. Kdyz jsem byla mala, tak me bratr lechtal docela casto…a tak mi to ted jeste o to vic vadi :D. Jinak se casto setkava s tim ze dite breci a my aby sme mu zlepsili naladu, tak ho zacneme lechtat, i kdyz se mu to nelibi amame pak pocit ze ma lepsi naladu..i kdyz treba ne.

  7. irena napsal:

    uzasny clanek. neddavno jsem neco podobneho cetla, sice o ‚pusinkovani‘ proti vuli ditete, ale je to to same, delam to sama moji dceri a ted si uvedomuju jak ji tim mohu ublizovat, ze jeji slova nemaji ‚silu‘, kdyz rekne ‚nechci‘ tak to musim respektovat, je to tezke ale opravdu dulezite…

  8. Lenka napsal:

    ahoj, milo ma prekvapila tema, toto na nete citam prvy krat, dik.

  9. Zdenka napsal:

    Úplne súhlasím. Raz v telke dávali nejakú reláciu o rodinách a utkvel mi v pamäti jeden diel. Bola to rodina s 3 či 4 deťmi. Rodičia aj decká stále vtipkovali, rehotali sa, od rána do večera. Okrem najmladšieho syna. Ten bol evidentne vážnejšej povahy, taký ten typ hĺbavého dieťatka. Vyzeral ako by ani do tej rodiny nepatril. No a ostatní to nevedeli akceptovať, nevedeli ho brať takého aký je a snažili sa ho rozosmievať, najčastejšie šteklením. Šteklili ho neustále pri každej situácii. Viete si to predstaviť? Podľa mňa hrôza. No a psychologička, ktorá bola v tej relácii ako človek, ktorý má pomôcť rodine v tom ktorom diely relácie bola rodičmi tohto chlapca požiadaná aby sa na neho pozrela, že čo s ním je. Asi tušíte jej konečný verdikt. Potom, čo pár dní túto rodinu sledovala, si ju celú zavolala do obývačky a povedala rodičom niečo v tom zmysle, že sú veeeľmi veselá rodina, veselá až moc a nie každý je taký, nie každému neustále vtipkovanie a srandovanie vyhovuje. Zhodnotila, že malého by mali akceptovať taký aký je. To, že sa nepodieľa na rodinnom srandovaní neznamená, že je chorý. Skrátka má takú povahu a neustálym šteklením mu veľmi ubližujú. Ona sa samozrejme rozprávala s každým členom rodiny osamote ešte počas tých dní, čo u nich bola a ten chlapec sa jej zdôveril, že mu šteklenie rodinou vadí. V podstate v tom závere prirovnala šteklenie k týraniu, nezvolila síce tak silné slová, bola diplomatická, ale dalo sa to tak pochopiť. Veru že rodičom možno prvý krát zamrzol úsmev na tvári, keď si uvedomili ako svojmu synovi ubližovali. Naučili sa akceptovať jeho povahu a snažili sa k nemu pristupovať individuálnejšie. Určite nečakali, že problémový nebol syn, ale zvyšok rodiny a ja som si vtedy povedala, že veru si človek niekedy neuvedomuje čo robí aj keď koná s dobrým úmyslom. Dcérku šteklím úplne minimálne pri mojkaní sa alebo pri riekanke Varila myšička kašičku a aj to sa mi zdá niekedy priveľa, vždy si spomeniem na toho chudáka chlapčeka.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.