Prosím, nerušit!

Všimli jste si někdy, jak intenzivně se dítě soustředí, když se věnuje nějaké aktivitě? Děti se chtějí učit. Je to pro ně přirozené. Poznávají svět i sami sebe. Mají to v popisu práce. Nepotřebují, abychom je motivovali bonbóny, když chtějí objevovat nové věci. Stačí je povzbudit, dodat odvahu, podpořit jejich aktivitu. Bohužel některé děti tuto jejich vrozenou vnitřní motivaci postupem času ztratí.

Jak tomu jako rodiče můžeme zkusit zabránit? Pevně věřím, že tím, že se nebudeme snažit dítěti vnucovat náš postoj, či proti dítěti prosazovat svou vůli. Možná si myslíme, že my víme, s čím by si dítko mělo zrovna teď hrát, ale je to opravdu pravda?

Dám příklad ze života… Jakub si hraje s hrnci v kuchyni.  Vyndává je ze skříně, spolu s pánvičkami. Dělá u toho docela hluk, o malém prostoru v kuchyni, plném hrnců na zemi ani nemluvě. Já přemýšlím, proč si radši nehraje s tou pěknou vláčkodráhou, kterou jsme mu koupili? Nebyla by pro něj zajímavější? Neučil by se při jejím skládání víc nových věcí? Když ale odstoupím a sleduju Jakuba z povzdálí, vidím, že v takovém „dělání bordelu s hrnci“ je celkem dost skrytého učení se. Pánve dává na sebe, u čehož je potřeba je poskládat od největší k nejmenší. Do hrnců dává různé věci, čímž se učí o objemu, co se do čeho vejde a co už ne. Věci mají různou hmotnost, či barvu, dají se třídit. Když bych si udělala trochu času, mohu mu ukázat různé další způsoby, jak se dají hrnce skládat, jak na různé hrnce patří různé pokličky… zatímco když bych se snažila ho od hrnců odehnat, pravděpodobně bych se setkala s obrovským odporem, se slzami a hněvem – a není se co divit! Jak mně by se líbilo, když by mě někdo odtrhl od nějaké velmi důležité práce?

Myslím, že je důležité, aby se dítě naučilo být samostatným v procesu učení se. Věřím, že to nejlepší, jak toto jako rodiče můžeme podpořit, je nechat dítě dělat to, co dělá nejradši, pomoci mu dokončit ty aktivity, které začal a nechat ho samotného objevit chyby, které udělal. Pro mě osobně je velmi těžké nezasahovat a neříct Kubovi, kde zrovna udělal chybu („jééé, tady ti upadla jedna kostka“). Pevně ale věřím, že když se udržím a počkám (což je asi také pro mě otázka praxe a zvyku), čím dál častěji si chyby sám uvědomí a přijde na způsob, jak udělat věc správně, či chybu napravit. Tím, že dítě nijak nepřerušujeme od „práce“ určitě také podpoříme jeho schopnost soustředit se, která se mu do života bude určitě také velmi hodit.

Čím víc času s Jakoubkem trávím, tím víc jsem si jistá, že on sám dobře ví, co je pro něj dobré. (Teď samozřejmě nemluvím o tom, že je potřeba stanovit jasné hranice, nebo např. hygienické návyky). Věřím, že paní Montessori měla stoprocentní pravdu v tom, že stačí „následovat dítě“. Být mu k dispozici, když je potřeba, nevnucovat se, když potřeba není. Nepřerušovat jeho práci, jeho soustředění, nechat ho opakovat některé aktivity (které sám chce) klidně stokrát dokolečka, dokud si je stoprocentně neosvojí. Dítě nám samo říká, co potřebuje. Stačí se dívat a poslouchat.