Ať už cokoliv, stejně to děláme špatně… :-)
Všimli jste si někdy, jak opravdu moc jsou všechny maminy hodnocené, kritizované a vůbec jak se na ně dívá tolik očí a kolik lidí komentuje, co dělají? Já začínám přicházet na to, že maminy jsou hodnoceny vlastně pořád, v každé situaci, v každé chvíli. Kdo by to byl řekl, že?
Každá matka je pro někoho špatná matka, ať už z jakéhokoliv důvodu. Vždy se najde někdo, kdo ji bude kritizovat (od sousedů, rodiny, známých, až po lidi v supermarketu, nebo metru). Když zůstanete s dítětem doma, jste špatná, protože mu dáváte za příklad, že role mámy je s dětmi v domácnosti. Když jdete do práce, jste špatná, protože se nevěnujete svému dítěti v tom nejdůležitějším období jeho života. Když dítě večer uspáváte a přijdete k jeho postýlce v noci, když brečí, jste špatná, protože bude rozmazlené a stane se z něj 15letý puberťák závislý na mamince, aby usnul. Když ho necháte v postýlce vybrečet, jste špatná, protože mu ukazujete, že o něj nemá nikdo zájem a že svět je ošklivé místo, kde se k němu budou všichni chovat s nezájmem a kde nemohou věřit ani vlastním rodičům. Když dítě plácnete, je to fyzické násilí. Když ho neplácnete, vychováte z něj fracka, který nikdy nebude respektovat žádná pravidla… Buď nekojíte vůbec, nebo kojíte moc krátce, nebo moc dlouho… Dáváte dítěti moc cukru, nebo málo něčeho jiného…
Teď nechci říct, že bych některé z těchto „výchovných technik“ podporovala nebo odsuzovala (moje názory na výchovu asi už z tohohle blogu znáte)… snažila jsem se vyjmenovat ta nejžhavější témata, která všichni komentují… :-)
Ve stručnosti… je úplně jedno, kolikrát denně svému dítěti čtete, zda mu zpíváte před spaním, že s ním chodíte na všechny možné kroužky, že mu věnujete všechen svůj volný čas a volnou energii, že s ním trávíte hodiny v noci v sedě hlazením, když je nemocné,… vždy se najde někdo, kdo vám řekne, co děláte špatně… :-) Ve stručnosti, vždy jste ŠPATNÁ MATKA a DĚLÁTE TO ŠPATNĚ… :-) Tak. Konec příběhu.
Tak že – ve stručnosti máme jako maminy dvě možnosti…
První možností je upadnout do stavu zoufalství a výčitek svědomí, kdy budeme vždy dávat do diskuze všechna naše rozhodnutí a výchovné metody, budeme si vše vyčítat teď, když jsou děti malé, nebo i až už budou dospělí (protože přece sousedům se nelíbí, jak jsme je vychovali a kritizují je – čímž potažmo kritizují nás, protože kdo jiný by za ně měl být zodpovědný, že?!)… Až to dopadne ve finále tak, nebudeme schopni udělat kloudné rozhodnutí, protože „co když by bylo špatné?“
Druhou možností je nechat si narůst trochu hroší kůže, začít si více věřit a uvědomit si, že vše, co děláme, děláme s naším nejlepším vědomím a svědomím a že se opravdu snažíme dělat to nejlepší, co umíme (v rámci našich schopností, možností a znalostí). Výčitky svědomí nám nepomohou dělat lepší rozhodnutí. Chladná hlava, klídek, radost v srdci a vlastní respekt to možná zvládnou lépe.
Sama často spadám do nálady první možnosti, i když se zuby nehty držím té druhé. Každopádně se čím dál častěji již cítím víc v pohodě a daří se mi vše brát s klidnou hlavou. Jsem si trochu jistější a méně řeším, co si myslí ostatní o mě a o věcech, které dělám. Samozřejmě mě pořád zajímá, co si myslí lidé okolo mě (hlavně pokud jde o mé blízké). Ale nenechám se už tolik ovlivnit negativní náladou či postojem ostatních a víc se dívám dovnitř sebe… co si o tom myslím já? Jak se cítím v tom a v tom rozhodnutí? Jak bych se cítila v roli dítěte v té a té situaci?
Moje rada (pro mě osobně i ostatní pochybovačné maminy) – mějme se rádi (ano, sami sebe – nepřepsala jsem se) a věřme našim rozhodnutím. Ať to totiž uděláme jakkoliv, minulost už nezměníme a výčitky nám nepomohou do budoucnosti… :-)
chybí mi třetí možnost. :idea: Ignorovat „kritizující“ okolí; Zvednout hlavu a ke svému rozhodnutí se hlásit. Ne rozsáhlými diskuzemi na chodníku, anebo se všema kolem kasy v supermarketu. Podivila byste se , jak při jednoduché konverzaci:“Tohle jako maminka byste neměla, to je špatné“ lze jednoduše odvětit „dám Vám mail, můžete mi napsat“, „jsem prototyp špatné matky“ atp. Zatím je to batole, ale např. na boj ve školkách (občas) za prosazení leckdy zdánlivě úplně samozřejmých věcí Vám trocha hroší kůže stačit nebude. Zlojazyky tím projedou jak nůž máslem.
Je to tak. Soudy okolí dokážou zasáhnout, „podhrábnout“ a vrtat v hlavě. navíc působí určitá nejistota, protože cosi vědět o vývoji děcka a správnost výchovy je pořád docela v plenkách. Vždyť vývojová psychologie je sama sotva batole a zkoumala děcka, vyrostlá v jiné zkušenosti. My dnes dokážeme využít biofeedback a další věci, já osobně aplikuji náhražku psaní rukou po mrtvici a podobně klofáním do klávesnice. Myslím, že určitou chybou je omezení cvičení paměti (básničky a říkadla). Jinak doporučuji stále, jistě i tady už, zpívání si maminky – a třeba právě, když Vás okolí naštve. Zpívání uvolní Vaše stresy a děcku dá hodně základů…
A všimli jste si, že většina „kritiků“ nevychovala ze svých dětí žádné andílky, ale většinou pravý opak? Nedávno se mi stalo, že se mí taky dostalo dost ostré kritiky kvůli maličkosti od paní, jejíž syn nadělal dluhy, matku připravil o dům a ona za něj ještě splácí dluhy, je na ní sprostej, nebo za ní vůbec nejezdí… I když se moje dítě občas chová neomaleně nebo jinak, než se pozdává druhým, tak je schopné přijít a říct, že mě má rád, pofoukat mi bebí, nebo když mi nějak ublíží, přijde mi udělat na omluvu malá. To jsou chvíle, kdy si říkám, že to vůbec není špatný kluk a já tím pádem asi nebudu ta nejhorší matka. Moje kamarádka používá jednu krásnou větu na svou již lehce pubertální dceru, když mají nějakou rozepři a dcera má pocit, že tak hroznou matku má snad jenom ona. Kamarádka jí s chutí odpovídá: „je mi líto, že jsi tak nepokojená, ale já jsem nejlepší máma, kterou máš!“ Myslím, že to můžeme vztáhnout i na sebe. Jsme ty nejlepší matky, které naše děti mají :)