Méně hraček, více zábavy?

Všimli jste si někdy, jak je těžké se pro něco rozhodnout, když máte opravdu hodně možností na výběr? Já jsem si před pár týdny objednala nějaké knížky a včera dorazily. Měla jsem z nich obrovskou radost. Každopádně jsem si ještě žádnou nevychnutnala, ani nezačala pořádně číst, protože zatím skáču od jedné k druhé a nevím, se kterou začít… :-) Hodně mi to připomělo stav, ve kterém je někdy Kuba, když jdeme do nějaké herny, kde je obrovské množství hraček, naházených v krabicích a kde se i já ztrácím a nevím, co dřív. Vždy mě to nutí se zamyslet nad tím, jak to vypadá u nás doma.    

Už jsem psala, že krabice s hračkami u nás nenajdete. Ale proč? Co nás k tomu vedlo? Mám pocit, že krabice na hračky dítě téměř vyzívají k tomu, aby se k pomůckám nechovalo hezky. Hračky se tam nahází, škrábou se o sebe, často se rozbijí pod nánosy ostatních… V takové krabici je opravdu těžké něco najít (pokud není nízká) a hračky ve spodu mohou upadnout v zapomnění… Když má hračka několik částí, málokdy najdete všechny části bez větších nervů… :-) Naopak na poličce mají všechny hračky hezky své místo, téměř vyzývají dítko k tomu, aby ji vrátilo zpět, kam patří. Také se mi zdá, že když jsou hračky vidět, tak dítě téměř volají – „tady jsem. Pojď si se mnou hrát.“ (Což se někdy hodí, když si přejeme, aby dítko bylo trochu samostatnější a nebylo na nás tolik závislé). A pro mne jedna z nejdůležitějších funkcí – limitované místo. Hodně limitované… :-) Na poličky se jich prostě nevejde tolik, pokud nemají být úplně přeplněné a má to stále vypadat plus mínus vkusně.

No a když už je tedy řeč o hračkách a jejich malém množství – co kupujeme Kubímu za hračky? Asi je všem rodičům jasné, že neovlivníme, co koupí ostatní (příbuzní, přátelé…). Musím ale říct, že když kupujeme něco sami, tak si to třikrát rozmyslíme… A ne proto, že bych nechtěla něco koupit (ať už z finančních nebo jakýchkoliv jiných důvodů), což o to, nakupovala bych o sto šest… (přestože nakupování normálně nesnáším, tak věci pro Kubu bych kupovala pořád). Myslím si, že často kvantita všech věcí, které pro dítě koupíme jde opravdu hodně na úkor kvality. Když vlezu do hračkářství, vybafne na mne takových věcí!! Ale které z nich opravdu stojí za to? Plastové svítivé samohrací hračky, které nemotivují dítě vlastně k ničemu jinému, než k mačkání čuklíku? (a potom všechno udělají za něj?). Hračky, se kterými si jde hrát jen tím jedním způsobem (tím zmáčknutím toho jednoho čudlíku) a tím pádem, podle mě, vlastně potlačují rozvoj kreativity a fantazie našich dětí? Hračky plastové, s barvami, které v přírodě dítě nenajde? Oba s manželem nemámi rádi ty extra hlučné hračky, které hrajou jednu a tu samou písničku pořád dokolečka a tím nejvíce hrajou na naše nervy… Troufla bych si říct, že to, že jsme tyto hračky úplně vyřadili z hracího repertoáru, z nás možná udělalo i trpělivější rodiče. :D (když bych slyšela pořád jednu písničku dokolečka, ještě navíc uřvanou a se zvukem tak nepřirozeným, že se mi už na poprvé nelíbí, tak bych asi trpělivost ztratila během prvních pár minut pobytu s dítětem a touto hračkou v jedné místnosti).

Většina hraček (nebo pomůcek), které kupujeme, jsou dřevěné. Podle mě jsou dřevěné hračky jednoduše krásnější. Vydrží déle (ne tak snadno se rozbijí, jako ty plastové) a navíc si myslím, že jsou daleko kvalitněji vyrobené (toť ale jen můj pocit, ničím nepodložený). Hodně dřevěných hraček nemá jasný cíl, ani způsob, jak si s nimi hrát. Tím podporují kreativitu dítěte. Např. dřevěné kostky – se kterými jde stavět jednoduše cokoliv a jakkoliv, Jakuba nikdy neomrzí, jen stále mění cíl – jednou je to vysoká věž, podruhé garáž pro auta, teď domečky pro zvířátka. :-)

U dřevěných hraček mám pocit, že je Kuba blíž k přírodě, k trochu reálnému světu. S většinou těch barevných plastových se i já cítím jako na kolotoči – extra jasné barvy, zvuky… Ale svět takový není. Svět není jeden velký lunapark, kde by na každém rohu bylo něco blikacího, hrajícího (pokud teda neberu v potaz různé billboardy, reklamy, hrací automaty a televizi… :-) . Skoro mi přijde, že mnoho hraček až „přestimulovává“ (omlouvám se za slovo, teď mě nenapadlo žádné lepší). Takže dítě nejdříve úplně nadchne a pak… ? V porovnání s tou hračkou je celý svět úplně nudný a šedivý… Nevím, jestli se takhle cítím jenom já, nebo vy také… Ale chtěla bych, aby měl Jakub rád svět takový, jaký je. Aby byl schopný obdivovat jednoduché věci, aby měl hezký vztah k přírodě a aby mu např. les nepřišel nudný, ale naopak plný těch nejzajímavějších věcí.

Někteří rodiče si stěžují, že dřevěné hračky jsou drahé… Ano, jsou možná dražší než některé plastové (jak které) – ale jak už jsem psala – není lepší kvalita, než kvantita? Děti podle mne nepotřebují velké množství hraček. Jak už jsem psala na začátku – z velkého množství je někdy tak těžké se rozhodnout, že dítě skáče od jednoho k druhému… Mít na výběr je moc dobré, ale mít extrémní množství věcí na výběr může člověka úplně rozhodit. Kuba, když má hodně podnětů okolo sebe, tak si začne hrát s jednou věcí, pak přeskočí hned na druhou, lehce se nechá vyvést z rovnováhy a vlastně si s ničím nehraje nijak do hloubky, nenechá se ničím pohltit (a teď myslím „pohltit“ v dobrém slova smyslu). Při tomhle skákání z jedné hračky na druhou nemá dítě šanci prohloubit své schopnosti se soustředit a udržovat pozornost, což je moc důležité.

U nás se velmi osvědčila pravidelná rotace hraček. Máme vyndané určité množství hraček, které obměňujeme. Zbytek je uklizený ve skříni. Obměňujeme společně s Kubou (aby neměl pocit, že jsme mu nějaké hračky sebrali), většinou si sám vybere, které hračky chce nechat a které je ochotný zase na pár dní (týdnů) obětovat. Navíc ví, kde jsou uklizené, tak že podle mne nemá pocit, že by o ně přicházel.

A navíc – přeci nemusíme utrácet velké množství peněz za hračky – malým dětem určitě stačí i jednoduché předměty z domácnosti – u nás kuchyň a skříň s nářadím velmi plní své účely… :-)