Můžeme našim dětem pomoct chápat jejich pocity a emoce?

Jako rodiče máme asi nejvíce možnost ovlivnit to, jak naše děti budou pracovat s emocemi, jak se k nim budou stavět, zda si je budou vůbec uvědomovat a zda jim budou nekontrolovatelně podléhat, či nikoliv… Kde jinde by se toto děti mohly lépe naučit, než v prostředí, kde je nikdo neohrožuje, kde se mohou otevřít a své emoce projevit? Ale jak jim můžeme pomoct my, kteří máme jistě sami co dělat  s emocemi? Někteří z nás se cítí vyloženě špatně, když někdo v jejich okolí své emoce projevuje, někdo si své nálady vůbec neuvědomuje, nedokáže je popsat, poznat jejich příčiny, jen třeba ví, že mu není úplně fajn… Někteří jsme až „přecitlivělí“… A jak se chováme k našim dětem, když začnou své emoce projevovat? Ignorujeme jejich pocity? Snažíme se zastavit jejich pláč? Nebo je naopak necháme projevit bez jakýchkoliv hranic?

S Kubím se někdy nechám „strhnout“ do emocionálního kolotoče, který pak pěkně roztočí i mne… :D  O to víc se pak musím zamýšlet nad tím, co se děje se mnou, jak se k věcem stavím já, jaká jsem a jak se v určitých situacích chovám sama… Když mě se něco děje, emoce mám napnuté jak kšandy a jen čekám, kdy vyletím jako čertík na pérku z krabičky… Co mě v tu chvíli pomáhá a co je naopak tím posledním ťuknutím, které toho čertíka vypustí? Čertík Kubík je velmi neomylné zrcadlo, takže se v mnoha situacích chová přesně tak, jak se chovám já, nebo Honza… :-) Jak jinak, že? Kde jinde by se učil pracovat s emocemi… Tak že mi dává neobyčejné příležitosti se dívat sama do sebe…

Čím dál častěji docházím do bodu, kdy si říkám, že bych chtěla reagovat na Kubího emoce trochu promyšleněji, než jen tak, jak si mé ego zrovna v tu chvíli poručí, aniž by zvážilo city druhého člověka, nebo následky do budoucna… A také jsem došla k tomu, že chci, aby se Kubík naučil s emocemi pracovat lépe, než já… :)

Takže – co u nás pomáhá v těch „vypjatějších“ situacích? Empatická reakce. Nepopírat pocity, ale uznat je a snažit se jim co nejlépe porozumět. Nebudu Kubovi vykládat, že přece nemůže být naštvaný, že jsem mu sebrala nějakou věc, když vidím, jak je rozčilený, že mě skoro ani nevidí… :) Lépe zabere, když mu řeknu… „Asi jsi naštvaný, protože jsem ti sebrala ty ostré nůžky…“ V tu chvíli většinou alespoň kývne hlavou, popotáhne nos a podívá se na mě… nebo dá nějaké znamení, že mě začíná vnímat… To, že vidí, že chápu jeho emoce, ho většinou za chvíli uklidní… Daleko lépe, než když jeho emoce popírám a on se mi pak za každou cenu snaží dokázat, že tam jsou! :-) No a kromě empatické reakce, o které jsem stejně už určitě někdy psala a o které psát nechci, mi přijde moc důležité, aby se děti naučily emoce pojmenovávat. Většinou se ve své reakci na Jakuba (např. v situaci, kdy mu něco nejde a pláče) proto snažím jeho pocity shrnout slovy, aby se je později sám naučil říkat. Nevěřila jsem, že dvouleté dítě by bylo schopné mluvit o svých pocitech, ale výsledek přišel rychleji, než jsem čekala… Poslední týdny za námi chodí při každé maličkosti a říká nám, že je „smutný“ – za deset sekund problém vyřeší a zahlásí „Kubí už není smutný!“

Někde jsem četla, že u těch nejmladších dětí stačí, když se naučí pojmenovat čtyři základní emoce, jako šťastný, smutný, naštvaný a vystrašený (mít strach). Z našich zkušeností to opravdu krásně stačí, protože většina emocí, které Kuba prožívá, často zapadne do jedné z těchto kategorií.

Začali jsme tím, že máme obrázky dětí, které prožívají různé situace. Jsou tam děti různého věku, pohlaví, ale i rasy. No a na každém obrázku se dítko tváří jinak, jedno pláče, druhé je smutné, třetí veselé, čtvrté zamyšlené, páté čeká s napětím u okna na někoho, …atd. Jakub si obrázky moc rád prohlíží, často hledá jen jednu konkrétní smutnou holčičku a všem ji ukazuje, že pláče… Opravdu mne překvapilo, jak je schopný se do dětí na obrázku vcítit, až mám někdy pocit, že prožívá v tu chvíli přesně ty pocity, o kterých mluvíme.

Když jsou děti starší, dají se s nimi pojmenovávat emoce před zrcadlem, s tím, že je oni sami předvádějí. Dá se komunikovat o tom, jak se daný člověk cítí, které svaly má v tu chvíli napjaté, jaké ho napadají myšlenky (zda pozitivní, či negativní…), dá se pozorovat dech (zrychlený, pomalý, hluboký, na povrchu…). Rozeznáváním i fyzických podob různých emocí si děti budou schopni všimnout emocí u druhých lidí, aniž by to oni sami dávali vědomě nějak najevo. Tím, že si všimneme emocí u ostatních, už jsme jen krůček od toho, abychom se do nich mohli vcítit…