Další výměna „pytlíkovin“ – aktivit proti nudě :)

Tereza napsal:

Dobrý den Petro, také nejsem „montessori“ vzdělaná, jako Míša z minulého příspěvku. Mám 2 děti – holka cca 3,5 roku, kluk rok a něco.Syn dost běhá a objevuje, tak vše schováváme. Dcera má smůlu, že se spíš věnuji synovi, potřebuje dohled – je to éro. Monte pomůcky mám ráda a také se mi často stalo,že jsem byla více nadšená než dcera. Mám obrovský šanon s papírovými aktivitami a pak plnou bednu věcí. Bohužel, dcera takové nadšení často nesdílí a radši si kreslí, nebo šáhne po panence. Spolupracuje jen občas a už jsem se naučila nenutit a nechat ji být, sama si s pomůckama nakonec hraje,ale jen vlastním způsobem. Někdy mě nechá zapojit, tak ji trochu posunuju směrem k tomu, jak použít(pokud sama tuším jak :-D). Nakonec je to o příbězích, které k tomu vyprávíme.U těles – plave, neplave my raději „topíme hračky“, u kreslení do mouky prostě děláme moukobinec. Nemá trpělivost, je spíše akční a potřebuje pobíhat, tak bereme houbu, kterou namočíme do barvy, rozběhne se a hodí na papír, nebo střílíme barvami na cíl stříkačkou. Zkouším takové doslova oblbování a občas to vychází. U větší -menší-nejmenší spíš bere obrázky, které se jí líbí, tak hledáme „většího kámoše“. Barevné přiřazování nesnášela, tak jsme nepřiřazovaly,ale např na červené auto daly červenou fixu, tak aby fixa byla nalepená kolmo k papíru a tím, jak auto jelo, dělalo čáry. Kreslení ji baví, tohle ji bavilo taky a ani si nevšimla, že přiřazuje.
Ale hlavně, dcera miluje pokusy, tak zkuste třeba jít tímto směrem :-).
Přeji hodně trpělivosti a sil a hlavně, neberte si to osobně. T.

Gábina napsal:

Milá Petro,
velice mě zaujal Váš příspěvek – sama mám čtyřletého syna, který je naopak poměrně hodně živý a extrovertní a hodně od nás rodičů vyžaduje spolupráci a kontakt ve svých (většinou dost akčních a pohybových:-)) hrách….nicméně, ačkoliv nemám bohatou zkušenost s montessori pomůckami, pochopila jsem, že je u nás naprosto kontraproduktivní vnucovat jakoukoliv aktivitu, na kterou zrovna není nálada, nebo ke které si syn nenajde cestu sám…..já sama bych byla nadšená ze společného tvoření, malování, apod. (protože MĚ to bavilo, když jsem byla malá), ale nezbývá mi než respektovat, že JEHO to vůbec nezajímá – ale i tak si třeba jednou za měsíc vzpomene, že by rád maloval, vytáhne si vodovky a malujeme….a on má radost…..osobně mi připadá fajn různé aktivity přestavit, mít doma pomůcky, které se mohou hodit, ale pak nechat dítě jít vlastní cestou – stejně jako u dospělých – můj muž krásně zpívá, ale když má namalovat pejska propadá zoufalství, zatímco já od malička maluju s nadšením. Kamarádky syn je introvert, který si nejraději zaleze s legem nebo nějakou jinou složitou stavebnicí a sám si kutí, můj syn po dvou minutách odhazuje kostky, protože to nejde tak rychle, jak by chtěl, a jde si radši střílet míčkem na „branku“. A přitom oba kluci jsou báječní kamarádi a každý je tím svým způsobem kouzelný a jedinečný:-)! Zkrátka a dobře – věřím, že není třeba se trápit, co děláte špatně – jak sama píšete, za nás nic nebylo, tak jsme byli vděční (ovšem často za jakou cenu?!), dneska je všeho tak trochu až moc a člověk neví, co dítěti dřív nabídnout, aby nebyl za „krkavčí matku“, která nezajistí dost podnětů:-)…..Jsem přesvědčená, že děti si ty SVOJE podněty a svoji cestu nacházejí sami, když k tomu mají prostor a podporu………Přeji Vám hodně štěstí a klid a mír a pohodu s Vašimi zlatíčky:-)!