Posedlost? Bezchybná navigace? Senzitivní období!

Určitě se vám to také děje… :) Jsou období v životě dítěte, kdy totálně „ulítne“ na nějaké aktivitě a nic jiného ho nezajímá. Ať už je to sbírání drobečků z koberce, když leze po bytě, později strkání klíčů do zámků, prstíků všude tam, kam nemá, nebo krásné období „sám sám“ u talíře s polévkou, kdy lžička vždy skončí všude jinde, než v puse… A nedej bože, když byste se snažili dítko v tento moment od dané činnosti odtrhnout! Jejda, to by bylo! Ale proč? Marie Montessori nazvala taková období senzitivními obdobími v životě dítka. A já mám pocit, že není nic důležitějšího, než pochopit, o čem je řeč, jak poznat takové období u našeho dítka a jak ho podpořit…

Senzitivní období je doba zvýšené citlivosti na nějakou aktivitu, doba, kdy je dítě téměř posedlé něčím, co se chce naučit, co chce pochopit. Dítko opakuje určitou aktivitu pořád dokolečka, dokud nemá pocit, že ji zvládlo a může přejít k něčemu jinému. Tato období ale netrvají věčně. Většinou je to nějaký omezený čas – dní, týdnů, či měsíců, kdy tato zvýšená citlivost trvá. Po získání těch zkušeností, po kterých náš prcek prahne, období ustává a už se nikdy nevrátí v takové intenzitě, jako poprvé. (často se vrací, v nižší intenzitě). Podle M. Montessori je velmi důležité, aby v tomto období nestálo nic v cestě tomu, aby dítko mohlo procvičovat to, co ho zrovna táhne.

Na jednom kurzu nám lektorka popisovala senzitivní období asi takto… Dítko ví, jaké schopnosti chce získat, ví, kam směřuje, jako když zadáme adresu do GPSky a ta prostě ví, kam chceme jet. Ve chvíli, kdy my nepoznáme, o co dítěti jde, tak mu často stavíme do cesty různé překážky, zdi a někdy ho od určité činnosti úplně odřízneme. To by se dalo srovnat k tomu, když cestou v autě zabloudíme, nebo narazíme na nějakou objížďku. Dítě pak udělá cokoliv, aby se vrátilo zpět na svou cestu, aby šlo dál ke svému cíli. Stejně tak, jako vás GPSka bude navádět na správnou cestu a nenechá se odbít. Navigace uvnitř dítěte ho také navádí a směřuje.

Další srovnání by mohlo být – jako když víte, že máte obrovskou chuť na něco… ať je to třeba nějaké ovoce… V tu chvíli hledáte, hledáte, jste ochotni opustit i pohodlí domova, abyste si došli něco koupit. Stejně tak dítě cítí velmi silné nutkání zabývat se tou konkrétní činností, či studovat ten konkrétní jev. Když budete nabízet něco jiného, je to jako byste nabízeli maso člověku, který má obrovskou chuť na čokoládu.

A co se stane, když dítěti zabráníme věnovat se tomu, čemu se potřebuje věnovat? Znamená to, že dítě má sice šanci se to naučit ještě později, ale už ne s takovou radostí, nadšením a lehkostí, jako teď. Je to jako když dítě prahne po slovíčkách, učí se mluvit, opakuje vše jako papoušek… A najednou by nemělo mít přístup ke slovům, k jazyku… I když by se někdy o pár let později někdo snažil dítě naučit mluvit, možná by se mu to podařilo, ale rozhodně už ne v takovém rozsahu a s takovou lehkostí.

Tak že – kdy jindy dát dítěti do ruky lžičku, než když si o ní sám říká (popřípadě nám ji bere?)? Kdy jindy ho začít posazovat na nočník, než když o něj sám jeví zájem? Kdy jindy ho nechat co nejvíce pohybovat, samotného, než když se snaží stavět na nohy a chodit? Kdy jindy ho zásobovat nejvíce slovy (čtením, zpíváním, mluvením o všedních věcech), než když po nás vše opakuje a za každé slovo je nám vděčné? Kdy jindy uklidit jeho věci tak, aby měly všechny své místo, než když si přesně pamatuje, kde co má být a nosí to tam sám? Kdy ho zásobovat nejrůznějšími zvuky a tóny, než když sám plácá vařečkou o hrnce či o všechny různé povrchy v domácnosti, jen aby slyšelo, jak to zní?

Je jasné, že ne všechno můžeme dítěti dovolit. Zkoumání gravitace shazováním všech předmětů ze všech poliček může být ale krásně nahrazené házením kamínků z balkónu, strkání prstíků do zbrusu nového přehrávače může být zaměněné za strkání prstíků do něčeho vhodnějšího, daleko zajímavějšího. Válení se v blátě může být vyměněné za válení se ve vaničce s kaštany, nebo s něčím jiným přírodním (případně v dětském koutku v bazénu s míčky)… (případně proč se nevybavit pevnými nervy, dítě neobléknout do nejstaršího oblečení, teplého a nepromokavého a nenechat ho chvíli v tom bahně poválet? :-) ).

Dítě potřebuje zkoumat. Potřebuje se dotýkat světa a poznávat ho skrz všechny své smysly.  Umožněme mu růst, nestavme mu překážky a neodrazujme ho od cíle. Ví, proč to dělá. Jeho vnitřní navigace je bezchybná, jen my nechápeme, kam směřuje.