Sliby chyby…?

14.2.2011
By

Již několikrát jsem stála v úžasu nad tím, jak si Jakub pamatuje téměř vše, co mu řeknu. A když to byl nějaký slib – tak tím spíš – a vždy si vzpoměl, když mělo dojít na jeho plnění… :-) Tak jsem si tak dnes přemýšlela, jestli si já pamatuji, kdy mi kdo něco slíbil a třeba nesplnil… A jak jsem se cítila?

Jak se cítíte vy, když vám někdo něco slíbí a pak se na jeho slova nedá spolehnout? Zklamaní? Naštvaní? Máte starost, jestli se něco nestalo? Nebo tak, že jim ani za splnění slibu nestojíte? Případně, jak třeba několik nedodržených slibů ovlivnilo váš vztah, nebo pohled na druhého člověka? Už mu nevěříte? Nebo si to radši dvakrát rozmyslíte, než ho o něco opět požádáte?

Myslím, že pokaždé, když nás někdo o něco požádá a my řekneme „ano“, je to slib, nebo nějaký závazek, dohoda. Ten druhý člověk s tím počítá a může ho zranit, pokud svůj slib bez varování nesplníme. Jak často si ale dáváme opravdu pozor na to, co slibujeme našim dětem (a vlastně i lidem okolo)?

Přistihla jsem se, že někdy dávám takové neurčité odpovědi, které si Jakub může vyložit jako „ano“, i když já to mám hozené spíš jako „asi ne“. Ať už to je krmení labutí, návštěva zoo, plavání, nebo cesta k babičce, někdy mu řeknu: „ano, pojedeme“ – čímž pro sebe myslím „někdy ke konci týdne, nebo za nějakou dobu…“. Jak ale děti nemají pojetí o čase, tak Kuba se už začne oblékat, případně je celý den jak na trní, kdy už to přijde. Pak je samozřejmě opravdu zklamaný, že to nepřišlo. Někdy jedeme na nějaký sraz s kamarády, Kuba se těší na někoho konkrétního, já si myslím, že tam asi bude, tak řeknu: „ano, Pepa Vonásek tam bude“. Informaci nemám potvrzenou a když dojde na lámání chleba, Pepa Vonásek je nemocný a dítě zklamané, že mu jeho vlastní máma lhala.

Tak že… snažila jsem se přemýšlet nad tím, jak se tomuhle vyhnout. A kromě toho, že si říkám, že je opravdu potřeba si dávat pozor na jazyk (alespoň v mém případě), napadly mě čtyři reakce, které mohu vždy dát na žádost…
- jasné ano (pokud je opravdu jasné)
- jasné ne
- zavážu se k tomu, že si to rozmyslím a odpovím později („Cesta k babičce je super nápad! Budu ji ale muset zavolat, jestli má čas a podívat se, jestli můžeme i my. Dohodneme se večer přes spaním, ano?“
- alternativní nabídka („Dneska už máme hodně věcí v plánu. Co třeba si tu návštěvu u koníčků udělat zítra?“)

Vím, že je asi divné, že řeším takovéhle „maličkosti“… Ale opravdu mě někdy úplně dostává, jak si Jakub přesně pamatuje, když mu slíbím, že „ptáčky uvidíme odpoledne na procházce“, nebo že auto je doma na zrcadle a bude si s ním moct hrát hned jak dorazíme. Často takové věci jen plácnu a nijak nad tím nepřemýšlím. Co když to ale potom nevyjde? Co když je auto někde jinde a nemůžeme ho najít? Co když zrovna v krmítku žádný ptáček nic nebaští? Zklamání, frustrace a někdy pláč…

Věřím, že když se vyhneme zbytečným slibům (nepromyšleným) a budeme dávat jasné odpovědi (také samozřejmě přiměřené věku – děti např.dlouho nechápou čas a žijí jen přítomností), tak nám naše ratolesti budou daleko více věřit, budou vědět, že se na nás mohou spolehnout a rozhodně se vyhneme některým nepříjemným situacím.

One Response to Sliby chyby…?

  1. jolana88 on 15.2.2011 at 13.27

    ad“maličkosti“ – nesouhlasím. Tohle nejsou žádné maličkosti – pro mne ani u dospělých. máme sice o kategorii více – přes jasně vyřčené slibuju – (předem promyšleny všechny možné – hlavně nemožné sci-fi scénáře, a to včetně dopadu asteroidu) vlak nejede. Na druhou stranu – děti nutím ke stejným praktikám. Přemýšlej než něco řekneš – komukoli

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odkazy - hezké Montessori blogy