Spát společně? Mé důvody proč pro nás „ano“… :)

26.3.2011
By

Jedním z těch kontroverznějších témat, alespoň pro mé okolí, je to, že Jakub spí s námi v posteli. Teda, ne úplně, ale přece. Má postýlku hned vedle naší, sundanou celou jednu její stěnu a může si přelézat kdykoliv se mu zachce k nám, i od nás. (Většinou samozřejmě doleze k nám… ). Večer usíná se mnou, nebo s tatínkem, u nás v posteli. (Po večerní rutince – večeře, koupel, úklid hraček, čtení v posteli, trochu zpívání, povídání o uplynulém dni, zhasnutí a spánek). A proč nám vyhovuje Kubího uspávat a nechat spát s námi, pokud chce?

Jedním z hlavním důvodů pro mě je fakt, že mi to prostě přijde přirozené. Všude v Africe, Jižní Americe… prostě na místech, kde se lidé ještě mají schopnost řídit svými instinkty a intuicí, stejně tak u většiny savců ze světa zvířat, všichni spí se svými dětmi (nebo mláďaty) na jedné hromádce… Mám pocit, že Jakub si vyloženě libuje v tom, že mě cítí vedle sebe, že cítí teplo mého těla, může se kdykoliv přitulit a kdykoliv zase odkulit někam trochu dál… Dávat děti do zvlášť postýlky, nebo zvlášť pokoje je svým způsobem výdobytek moderní západní společnosti. Před sto lety i u nás děti spaly se svými rodiči na jednom místě… :-) Ve stručnosti nechápu, proč je teď takový povyk ohledně spaní s dětmi v posteli… Vždyť je to tak přirozené!! (alespoň pro nás… :D )

Druhý důležitý argument pro mě je ten, že se prostě oba lépe a déle vyspíme… Když se miminko v noci budí, ať už na kojení, přebalení, nebo prostě jen z pocitu osamělosti, začne plakat a vy chtě nechtě prostě vstanete a jdete k němu. Moc mě mrzí, že s námi Jakub v posteli nespal již od začátku, od chvíle, kdy se narodil. Ušetřili bychom si tolik spánku! A prožili daleko více těch nádherných chvil spolu… Jakub s námi spí v posteli od devíti měsíců, kdy to sám začal vyžadovat a to tak, že prostě odmítal v postýlce být (i přes veškeré naše snažení… :-) Kéž bychom spolu v posteli spali již od začátku! Kojíte téměř ve spánku, pláč ze strachu, či jen z osamělosti vyřešíte jen přitulením… Nemusíte nikam vstávat, čekat až miminko usne, nosit v náručí… Prostě tam jen jste.

Není nic krásnějšího, než se ráno probudit a vidět toho andílka vedle sebe, cítit jeho vůni a spojit se s tím nádherným pocitem toho, jak je život zázračný. Poděkovat za ten nádherný dar a pak se ještě chvíli vedle něj válet a cítit vůni vlasů, kůže… Pro mě fakt krásný zážitek!!

Kojení je jednodušší… ale to už jsem asi zmínila u delšího spánku… :) Ze začátku jsem vůbec neuměla kojit v leže. A vlastně jsem to ani moc nezkoušela, proč vlastně, když všichni okolo mě straší, že usnu a dítě zalehnu? Každopádně mám pocit, že matka nikdy své dítě nezalehne, pokud není extra unavená, nebo opilá. Což myslím je na posouzení každého z nás, jak se cítí… :) Když s námi Kuba v posteli nespal a já vstávala kvůli každému kojení, chtěla jsem s kojením přestat! Jaká by to byla škoda! Věřím, že kojím tak dlouho (což je také kontroverzní téma, které nechápu), jen díky tomu, že je to prostě s Kubím v posteli jednodušší, pohodlnější, příjemnější a se spánkem jako třešničkou na dortu… :-)

Kubí se ke mně (nebo tatínkovi) může přitulit, kdykoliv se mu zachce. V noci se třeba vzbudí, podívá se na mě, lehne si mi hlavou na břicho a hned zase spí. Nebo se do mě jen tak zaplete, zachumlá, zadek dá do mého klína, … Věřím, že je pro něj tahle možnost moc důležitá. Vždyť mě samotné je někdy v noci smutno, když se nemám ke komu přitulit!! Jak se cítím krásně, když vedle sebe najdu spřízněnou duši, která mě vždy přijme s otevřenou náručí!

Všichni tři se většinou ráno budíme s radostí a Kubí ještě se smíchem a rozzářenýma očima, když nás vidí. Hned ráno nám někdy dává pusinky, má chuť se objímat… Dovedete si představit lepší probuzení? Mám pocit, že než by došel za námi z vedlejšího pokoje, líbací a objímací nálada by se ztratila někde po cestě, když by narazil na nějakou hračku, jako auto, nebo motorku… :D

Rodiče, jejichž děti s nimi spaly v posteli nějakou delší dobu mi většinou říkají, že mají pocit, že jejich děti jsou si jistější jejich přítomností (že vědí, že tam pro ně rodiče vždycky byli, jsou a budou). Tím pádem se tolik nebojí, jsou více zkoumavé a sebejisté. A já teda mám z těchto dětí ten samý pocit… :)

Mnoho rodičů okolo mě si stěžuje, že jejich dítě má na postel úplnou averzi… že jak mají jít do postele, je to jako za trest… Je kolem toho děsná scéna a nervy na obou stranách. („ještě nééé“, „mně se ještě nechcééééé“…atd.) Nevím, jestli Kuba ještě nedorostl do tohohle vzpurného věku, ale pro něj je postel zatím spojená s příjemnými pocity, večer mu stačí říct, že půjdeme spát a většinou si dojde jen pro nějakou knížku do knihovny a čeká na nás v posteli (pokud nepřetáhneme jeho únavu). Postel je prostě fajn, nic nepříjemného.

No a úplně největší důvod… Sám to tak chce a nám to nevadí… :-) Prostě se řídíme tím, jak je to dobré pro nás pro všechny a co nám vyhovuje. Až Kuba přijde s tím, že bude spát ve své postýlce (i to se už sem tam někdy stane), rozhodně mu nebudeme bránit… :-) Do té doby ho ale také nebudeme nutit v ní spát, pokud nebude chtít.

17 Responses to Spát společně? Mé důvody proč pro nás „ano“… :)

  1. jolana88 on 26.3.2011 at 17.49

    přiznávám upřímně, že odvolávání se na jiné národy, zvl.poslední dobou špatně snáším. Pokud tak vyhovuje oběma stranám – proč ne. Ráda bych však zdůraznila, že matka skutečně může mimčo zalehnout – v důsledku spánkové deprivace, stresu atp., kterou, bohužel, sama na sobě nemusí ani správně odhadnout. jelikož já i děti máme poněkud „divoké“ spaní – a neradi se dělíme o prostor a kyslík – poměrně brzy zalézaly do vlastních postelí.- pokud připochodovaly v noci – stalo se, ale to je jiný případ. Myslím, že každá rodina to má nastaveno jinak – každému jak libo, já v tom problém nevidím :-)

    • Kája on 1.10.2013 at 23.02

      Odvolávání na jiné národy a na doby minulé mi taky moc nesedí. Co se ale týká zalehnutí dítěte, tak si myslím, že je to trochu zbytečná hysterie. V případech, kdy se to opravdu stalo, byla matka opilá nebo zdrogovaná. V normálním případě se dítě ozve, začne plakat, pokud se mu něco děje. Děti s námi spaly v posteli od narození obě a vyhovuje nám to. Starší dcera si pár týdnů před třetími narozeninami sama řekla o vlastní postýlku, tak jsme jí rádi vyhověli, mladší (8měsíců) je zatím s námi. Myslím, že děti samy „dozrajou“ a osamostatní se, když jim naplníme kalich důvěry.

      • andreadobesova@email.cz on 11.12.2013 at 20.33

        Mít děti u sebe je krásné. Ale jen pro matku. Chlapi to nekomentují, ale vadí jim to. Neradi to říkají. Vidí ženu unavenou, nevyspalou, ale stále pečující o potomka. Miluji své děti, a nechápu, jak to mého muže ovlivnit natolik, že mu to vadí. Každopádně jsem pro, aby děti spinkaly samostatně, mě to sice ublížilo, moc se mi stýskalo, ale doma se vše zklidnilo ( i proti mé vůli). RADA: Děti se vše naučí a přízpusobí.

        • Lucie on 23.3.2014 at 23.00

          U nás teda je to hlavně manžel, kdo je rád za děti v posteli… :) Takže bych moc negeneralizovala. Věřím, že je třeba, aby si to v každé rodině udělali všichni tak, jak jim to vyhovuje… :)

  2. Lucie on 26.3.2011 at 19.09

    Věřím, že to má každý jinak… :-) Psala jsem, proč jsme se tak rozhodli my, co pro nás hrálo roli. Je mi jasné, že třeba s druhým dítkem bude probíhat všechno jinak, nebo možná úplně stejně… Věřím, že každý z nás potřebuje něco jiného a každé dítě je, stejně jako každý člověk, unikátní a s unikátními potřebami, radostmi a starostmi.

  3. Witch on 27.3.2011 at 6.36

    Já osobně jsem si na kojení vleže nezvykala, moje kamarádka zase byla dost utahaná a tak sice kojila, ale její manžel hlídal. Lucie, protože probírám i krimimateriály z první republiky, opravdu se množí zprávami o zalehnuití dítěte při kojení. Ale, jak říkáte, každý to má jinak. Navíc se zaléhávaly/jí děti dost malé, které neumí nic dát najevo.
    Na druhou stranu já osobně doporučuji při potížích dětí s bříškem to, aby si mamina lehla (nejlepší je letiště) na záda, položila skřítka bříškem na sebe, takže má hlavičku na polštářku-prsou, lehce přikryla a pokud pláče kvůli křečím, lehce žďouchala do zadečku, čímž masíruje. Nejdřív usne prďola, potom může máma. Ví o každém nadechnutí. No a protože máma takhle dlouho dřímat nebude, opatrně po čase zahříátého drobka sesune na stranu i s prohřátou dekou amůže pokračovat. Proto letiště, já dávala prcka na půl metru od sebe.
    Postýlky nadosah byly u nás samozřejmostí. Proavděpodobně, podle pozdějších zjištění, jsem u jednoho dítěte několikrát zastavila úmrtí ve spánku. Stačilo se dotknout a začalo dýchat. Vím, že to bylo nejméně čtyřikrát. Skutečně se „rozeběhl“, za chvíli zhluboka nadechl a bylo…

  4. ZuzkaS on 27.3.2011 at 9.52

    Ahoj Luci,
    musim se priznat ze Sam s nami jeste obcas spi, vetsinou pulku noci, ale me je to spis na obtiz. Vsichni tri se v jedne posteli poradne nevyspime, takze kdyz se zadari a Sam spi celou noc ve svem pokoji, tak jsme nejspokojenejsi. V tomhle momente jsem na pokraji toho ho proste nechat urvat, protoze verim, ze je dost velky na to, aby to zvladnul sam. Jsem ale moc „mekka“ a nechce se mi do toho, ale co jineho delat? Je spatny spac od malicka a po dobrem to proste nejde. Dokud byl malinky, kojila jsem v leze a pak spal s nami, aby jsme se vubec vyspali (mimochodem souhlasim s tebou – v zivote me ani nenapadlo, ze bych ho zalehla). Kdyz jsem ale v 7 mesicich konecne prestala, byl to uzasny pocit byt zase v posteli jen ve dvou, bez ditete. Ale to dlouho netrvalo, protoze se zacal v postylce stavit, chodit a byl konec soukromi. Proto si myslim, ze spanim s ditetem trpi partnersky zivot, coz pro rodinnou pohodu neni uplne idealni.

    Samovi to samozrejme vyhovuje – s nami spi jako dudek. Ale me to neprospiva, chci mit proste prostor a klid alespon v noci! :) Chci si vecer cist, svitit, povidat si, mit cas a prostor byt chvili osamote bez ditete. Naopak, prijde mi nadherne ho rano videt probouzet ve sve postylce, nebo kdyz se probudi driv, pritapka ze sveho pokoje a vyleze si k nam..to je muj ideal! ;)

    Ze jim ale ty nase postele potvurkam vyhovuji, vid?

    • Lucie on 28.3.2011 at 8.05

      Ahoj Zuzi,
      jojo, kazdy z nas to ma jinak….
      My se vyspime ok, s tou navazujici postylkou vedle postele vlastne temer jako kdyz by vedle nas nebyl. Kdyz si preleze ke me, tak se prichumlam a spim dal… ;)
      Vecer si v pohode ctu, s rozsvicenym svetlem, nekdy i koukame na nejaky film (s normalni hlasitosti), povidame si… a Kuba se nikdy nevzbudi… :)

      A co se tyce partnerskeho zivota… mam pocit, ze kdyz neco nefunguje, neni to jen kvuli diteti v posteli… Alespon teda z nasi zkusenosti. Kdyz by bylo vsechno v poradku, tak na te posteli zase tolik nezalezi… ;) (je spousta jinych mist v byte). Mam pocit, ze kdyz neco ve vztahu skripe, tak ze to ma casto uplne jine priciny. (tot ale jen moje zkusenost).

      Ale jak jsem psala na zacatku … kazdy z nas to ma jinak a kazdemu to vyhovuje jinak. A treba my to budeme mit uplne jinak u nejakeho dalsiho pripadneho ditka… ;) Pokud k nejakemu takovu dojde… :D

      • Lucie on 19.10.2013 at 11.43

        ahoj Lucie, mame shodu ve jmenech spolu i synove jsou Kubici :-) Měla jsem to podobne, mladsi syn spal porad s nami, obcas mel obdobi ze treba 1-3 spal ve sve posteli-pokojicku ale v noci za nami chodil spat snad do 12-13 let. Nevim na tom nic spatneho. A cas tak strasne letí uz je Kubikovi 21 a bydli sam v garsonce a chodi do prace a vede zivot mladeho muze :-)

  5. malujeme on 4.4.2011 at 16.45

    Souhlasím, společné spaní (pokud o to děti a dospělí stojí) je pro děti přínosné, dává jim pocit bezpečí…
    Ale je pravda, že „manželský život“ to časem může trochu komplikovat…
    A taky je každý jiný, třeba můj muž rád spí sám, aby se vyspal do práce (naše děti docela kopou). Takže spí v ložnici sám a já mám ležení u dětí v pokojíčku. Samozřejmě mám své místo i v ložnici a mezi oběma místy často „pendluju“ (a tak jsou spokojeni všichni, děti i můj muž). Tu matraci, na které spím v pokojíčku, používáme přes den jako takovou domácí tělocvičnu, kluci na ní skáčou a cvičí a já na ní odpočívám a přitom se dívám, jak si děti hrají. Můj muž na ní vždycky usne, když děti sám hlídá:-) Návštěvy si taky rády pohoví, a nejenom ty dětské:-)
    Ne vždycky to bylo takhle, když byl starší syn malinký, spali jsme všichni tři v ložnici. Pak měl syn období (naštěstí, byla jsem totiž těhotná) kdy spal sám (a rád) v pokojíčku. Když byl mladší syn malinký, byli jsme spolu zase v ložnici (a manžel se chodil vyspat do obýváku:-) a když se mladší syn přestěhoval do pokojíčku ke staršímu synovi, nějak jsem se tam přestěhovala i já. Docela se těším, až budu jednou spát zase a jenom v ložnici, ale zároveň si užívám, že v noci slyším svoje dvě děti, jak spokojeně oddechují. Mladší syn vedle mě na matraci (naštěstí je tak veliká, že mě skoro nekope) a starší syn ve svojí posteli. Starší syn (pětiletý) je ve svojí postýlce rád a zároveň si užívá, že jsme v pokoji spolu, že si před spaním povídáme, zpíváme… a já si užívám, že u toho uspávání a vyprávění pohádek nemusím stát nebo sedět na posteli, já si prostě pohodlně lehnu a trochu si odpočinu. Je to takhle opravdu pohodlný, jsem spokojená a užívám si to:-)

  6. malujeme on 4.4.2011 at 16.50

    jinak, když jsem byla těhotná a syn spal v pokojíčku a chodil mě ráno budit, tak to bylo taky kouzelný:) vzbudilo mě ťapkání bosých nožiček a pak se ke mně přitulil a zavelel „vstávat!“ „vstávat!“ a tahal mě za ruce z postele a smál se:-)

  7. Pajafa on 25.4.2011 at 21.41

    Ahoj Lucko,
    dostala jsem se k tvým stránkám a přečetla si všechny příspěvky. Chtěla jsem ti poslat obecnější reakci mailem, ale ještě jsem se k tomu nedostala :0)
    K tomto příspěvku bych se ale chtěla vyjádřit hned. Pokud se společným spaním souhlasí všichni členové domácnosti, tak proč ne. Ovšem člověk by měl přemýšlet i do budoucna a při rozhodování zohlednit i otázky: Do kdy mi spaní dítěte v posteli přijde adekvátní? Jak to budu řešit poté? Oni totiž často rodiče a děti mají na tuto věkovou hranici úplně jiný názor. Pak často musíme své 4 až 6ti leté dítě přeučovat na jejich postýlku za křiku a pláče. Přirovnání k jiným kulturám chápu, ovšem velký rozdíl je zde v tom, že děti spí s rodiči a sourozenci (minimálně v jedné místnosti, často ve stejné posteli) celé své dětství a je to normální. My máme tu možnost poskytnou dětem samostatný pokoj či alespoň postel a pokud tak neučiníme je to pokládáno za minimálně velmi zvláštní (myslím tím od určitého věku). Přijde mi to trochu jako když se miminkům na noc nechává rozsvícená lampička a pak se divíme, že se bojí tmy. Učíme děti věcí, které pak musíme za breku přeučovat. Dovedu si představit, že některé dítě se samo bude chtít osamostatnit a začne dobrovolně spát ve své postýlce, ovšem já ze své zkušenosti neznám žádné, které by tak chtělo učinit před 6tým rokem. A chodit do školy a spát stále s rodiči v posteli mi přijde nevím, minimálně zvláštní. Já osobně bych také brala dítě do postele, přijde mi to přirozenější a i pro mě příjemnější, ovšem již jsem viděla jak probíhá přechod z ano včera jsi mohl a dnes již ne a raději asi zvolím druhou variantu. Pokud bys měla jinou zkušenost a Kubíček by se sám rozhodl spát ve své postýlce po určité době, tak je zde jistě prostor k přehodnocení situace. Hezký den Pavlína z centra

    • Lucie on 28.4.2011 at 12.31

      Ahojky,
      osobne uz jsem videla NEKOLIK deti, ktere se sami rozhodli opustit prostor rodicovske postele sami… :)
      Kuba da take nekdy v noci prednost sve posteli a preleze si, kdyz mu vadi, ze se na nej maminka macka… :D :D Tak ze si myslim, ze je to opravdu individualni… :) Znam rodice, ktere spi se dvemi detmi v posteli… ;) Kazdy podle sveho gusta. Myslim, ze vzdy se situace nejak vyvrbi, podle aktualni situace. Moc neverim, ze se da neco takoveho naplanovat (napr. ze bych si ted rekla, ze Kuba s nami bude spat v posteli jen do svych tretich narozenin.. :) Verim, ze s detmi se da mluvit, ze jsou to chytry lidi a casto chapou veci daleko lepe, nez my. Tak ze verim, ze ve chvili, kdy mi to opravdu nebude vyhovovat, muzeme se dohodnout jinak. Neuveritelne, s malymi detmi. Ale verim tomu. A moje zkusenosti mi to jen a jen potvrzuji. (napr. konec kojeni – po temer dvou letech – kdy slychavam brutalni historky maminek, jak prespavali v jinem pokoji, kdyz dite plakalo v loznici, nebo jak si na prsa mazali nejaky hnusny kremy, ktery dite odradily od sani… My se s Kubim dohodli, ze mamince uz to nevyhovuje, ze je unavena, ze se ji chce v noci spat… a ze misto mlicka od maminky bude holt k piti neco jineho – svete div se, Kuba na to rekl „ANO“ a od te doby to naprosto chape a nebyla jedina scena).

      • Vendula on 23.11.2012 at 23.23

        Tak historka s kojením mě celkem pobavila, tím spíš, když jsem si vzpomněla, jak to je teď u nás. Syna jsem bohužel kojila jen 3,5 měsíce, pak nechtěl, začal hubnout a já to vzdala. Teď je mu 19 měsíců a poslední měsíc se mi denně dere do výstřihu a prosí o mlíčko (musí si to pamatovat, nevybavuju si, že by někdy viděl kojení jinde a hlavně, že by mu někdo řekl, že tam je mlíčko). No a já mu nemůžu vysvětlil, že mlíčko už není (i když znakujeme a znak „není“ používá a chápe dobře). Přesto to zkouší každý den a když neuspěje u mě, jde prosit tátu (což je ještě zajímavější :-D )

  8. maki on 17.6.2011 at 13.47

    Ahojky Luci, tak ja na spolecny spani rikam nene. Kdyz byla Julinka mrnava a v noci jsem kojila, tak jsem u toho vetsinou unavou usnula, ale jak jsem se po chvili vzbudila, hned jsem ji prenasela do postylky, protoze jsem se bala, ze ji zalehnu, a pak se porad budila, a to i kdyz se zavrtela, takze jsem spatne spala. Meli jsme ji u sebe kdyz ji treba nebylo dobre nebo tu noc fakt nechtela spat sama. No a pak uz kdyz jsem v noci nekojila, Juli byla vetsi a zacala se pri spani hrozne vrtet a uplne se pretacet, ze me treba vytlacila uplne na kraj postele nebo jsme v noci schytali nejakou „facku“ z jejiho zivyho snu. Kdyz se treba probudila a chvili se ji nechtelo spat a nam jo, tak me treba tahala za vlasy, takze nam to moc nevyhovuje. V roce a pul prijala dobre svuj pokojicek a po uspavacim ritualu nas nekdy pusti bez problemu, brouka si, zpiva si, povida si, trosku nas zavola a pak usne. Nekdy se ji samozrejme nechce, a tak breci, vola a musis k ni zase na chvilku prijit, nekdy si jen kratce zanarika a jde spat. My jsme to uvitali, protoze mame vic soukromi a pohodli. Myslim, ze i pro dite je to urcitej krok k samostatnosti, ale samozrejme vzdy zalezi na diteti a na rodicich. Tuleni si pak uzijem rano, kdyz si ji vezmem do postele, ale moc dlouho to nevydrzi, uz bezi neco zkoumat.. Problem je v tom, ze se nechodi spat ve stejnou hodinu, coz mozna prirodni narody delaj, to pak ten rodic nemusi uspavat a vsichni usnou spolecne, to je trosku jina. My, jakmile zacneme dyl uspavat, tak julca tim min chce jit spat. Jo s tim koukanim na film, kdyz Kuba spi: cetla jsem, ze se to nema delat, ze deti muzou takhle vstrebat do povedomi obrazy nebo informace, ktery vedome nezpracujou.

  9. Zuhur on 18.4.2012 at 22.29

    Milá Lucko, dnes jsem objevila vaše stránky a zatím čtu a čtu a čtu :-D Ale ke společnému spaní se také chci vyjádřit. Vzhledem k tomu, že jsem byla po císařském řezu tak jsem od začátku kojila vleže a musím říct, že mi to vyhovovalo. Jindříška trápilo nejdřív bříško, pak moučnivka a hlavně zpočátku pil opravdu dlouho (třeba 45 minut). Často jsem při tom usnula a opravdu jsem ho ani jednou nezalehla, pořád jsem o něm věděla. Společné spaní začalo nenápadně a teď je z něj vlastně už zvyk (prckovi je necelých 20 měsíců). Usíná ve své postýlce, ale v noci se přidá k nám. Teď dostal vlastní pokojík i s velkou postelí – zatím tam usíná po obědě v mé přítomnosti. Trošku doufám, že se časem rozhodne tam spinkat sám, protože začíná v posteli zabírat opravdu hodně místa, ale i tak ho tam mám ráda. Vzhledem k tomu, že se za chvíli chceme pokoušet o bratříčka či sestřičku byla bych ráda, aby si velkou postýlku oblíbil a neměl pak pocit, že ho miminko „vystrnadilo“. Ale nechávám tomu volný průběh. Všechno má svůj čas. Stejně jako výše zmíněné kojení. Kojím stále i když už jen jednou denně. Pokaždé jsme kojení vyřadili až byl prcek připravený. Neříkám, že nezaplakal, ale rozhodně jsem se ničím nemazala. Jen jsem ho objala a říkala mu, že ho mám ráda, že se budeme spolu mazlit, ale pít už musí něco jiného. Stejně jako nebudu kojit do jeho osmnácti tak s námi do té doby určitě nebude spát (doufám :-D )

  10. via on 24.8.2013 at 14.36

    Mila Lucka, aj ja sa rada pripojim so svojim komentarom a skusenostou so spolocnym spanim. A hovorim jedno velke Ano. Mam dve deticky a ked sme mali len starsieho syna tak od narodenia spal s nami. Detsku postielku sme sice mali, ale bola uplne zbytocna, Maly v neprespal ani jedinu noc ba ani cez den, myslim obednajsi spanok. Postel mame 180 – ku, takze si myslim dost siroku a v poho sme sa tam traja vyspali..Syn spal na kraji, pravdaze tam mal vankus a deku, potom ja a muz. Neviem si predstavt vstavat v noci rozospata k dietatu a potom ho este prekladat spat do postielky, ved viac ako zalahnutia by som sa bala, za mi pri tom prenasani do jeho postielky vypadne, takej rozospatej..Kojila som stale v lahu na boku a casto som pri tom aj spala no bolo to v pohode lebo nemrvim a netocim sa..Ked sa Maly zamrvil hned som bola hore..Kojila som do troch rokov a dovtedy s nami Maly aj spal.Vtedy niekedy ked mal tri, som otehotnela a stale spal s nami, cca taky mesiac dva pred porodom sa spolu s tatom v pohode prestahovali do detskej, kde spia doteraz. Mala ma 16 mesiacov a od narodenia spime spolu v spalni na letisku. Detsku postielku sme ani neskladali, ved naco…Vsetko v pohode, ked dokojim, myslim ze opat cca okolo jej troch rokov tak ak bude uz dost zrela, vymeni sa s tatom, on pride do spalne a ona za bracekom do detskej..Tatovi spanie v detskej nevadi, vstava skoro do prace takze ok. Ked je muz v noci mimo, tak aj syn spi s nami v posteli v spali a pohoda..Este chcem povedat ze okolo postele mame matrace, keby sa nahodou zgulali, raz dvakrat sa to stalo, no ziadny problem nebol. Spanie s dietatom alebo s detmi je uzasne, viem ze ich mam blizko pri sebe a nabija ma to energiou…Odporucam. Takze Lucka uplne s Vami suhlasim a Vase stranky su uzasne a inspirativne, vdaka!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odkazy - hezké Montessori blogy