Spát společně? Mé důvody proč pro nás „ano“… :)

Jedním z těch kontroverznějších témat, alespoň pro mé okolí, je to, že Jakub spí s námi v posteli. Teda, ne úplně, ale přece. Má postýlku hned vedle naší, sundanou celou jednu její stěnu a může si přelézat kdykoliv se mu zachce k nám, i od nás. (Většinou samozřejmě doleze k nám… ). Večer usíná se mnou, nebo s tatínkem, u nás v posteli. (Po večerní rutince – večeře, koupel, úklid hraček, čtení v posteli, trochu zpívání, povídání o uplynulém dni, zhasnutí a spánek). A proč nám vyhovuje Kubího uspávat a nechat spát s námi, pokud chce?

Jedním z hlavním důvodů pro mě je fakt, že mi to prostě přijde přirozené. Všude v Africe, Jižní Americe… prostě na místech, kde se lidé ještě mají schopnost řídit svými instinkty a intuicí, stejně tak u většiny savců ze světa zvířat, všichni spí se svými dětmi (nebo mláďaty) na jedné hromádce… Mám pocit, že Jakub si vyloženě libuje v tom, že mě cítí vedle sebe, že cítí teplo mého těla, může se kdykoliv přitulit a kdykoliv zase odkulit někam trochu dál… Dávat děti do zvlášť postýlky, nebo zvlášť pokoje je svým způsobem výdobytek moderní západní společnosti. Před sto lety i u nás děti spaly se svými rodiči na jednom místě… 🙂 Ve stručnosti nechápu, proč je teď takový povyk ohledně spaní s dětmi v posteli… Vždyť je to tak přirozené!! (alespoň pro nás… :D)

Druhý důležitý argument pro mě je ten, že se prostě oba lépe a déle vyspíme… Když se miminko v noci budí, ať už na kojení, přebalení, nebo prostě jen z pocitu osamělosti, začne plakat a vy chtě nechtě prostě vstanete a jdete k němu. Moc mě mrzí, že s námi Jakub v posteli nespal již od začátku, od chvíle, kdy se narodil. Ušetřili bychom si tolik spánku! A prožili daleko více těch nádherných chvil spolu… Jakub s námi spí v posteli od devíti měsíců, kdy to sám začal vyžadovat a to tak, že prostě odmítal v postýlce být (i přes veškeré naše snažení… 🙂 Kéž bychom spolu v posteli spali již od začátku! Kojíte téměř ve spánku, pláč ze strachu, či jen z osamělosti vyřešíte jen přitulením… Nemusíte nikam vstávat, čekat až miminko usne, nosit v náručí… Prostě tam jen jste.

Není nic krásnějšího, než se ráno probudit a vidět toho andílka vedle sebe, cítit jeho vůni a spojit se s tím nádherným pocitem toho, jak je život zázračný. Poděkovat za ten nádherný dar a pak se ještě chvíli vedle něj válet a cítit vůni vlasů, kůže… Pro mě fakt krásný zážitek!!

Kojení je jednodušší… ale to už jsem asi zmínila u delšího spánku… 🙂 Ze začátku jsem vůbec neuměla kojit v leže. A vlastně jsem to ani moc nezkoušela, proč vlastně, když všichni okolo mě straší, že usnu a dítě zalehnu? Každopádně mám pocit, že matka nikdy své dítě nezalehne, pokud není extra unavená, nebo opilá. Což myslím je na posouzení každého z nás, jak se cítí… 🙂 Když s námi Kuba v posteli nespal a já vstávala kvůli každému kojení, chtěla jsem s kojením přestat! Jaká by to byla škoda! Věřím, že kojím tak dlouho (což je také kontroverzní téma, které nechápu), jen díky tomu, že je to prostě s Kubím v posteli jednodušší, pohodlnější, příjemnější a se spánkem jako třešničkou na dortu… 🙂

Kubí se ke mně (nebo tatínkovi) může přitulit, kdykoliv se mu zachce. V noci se třeba vzbudí, podívá se na mě, lehne si mi hlavou na břicho a hned zase spí. Nebo se do mě jen tak zaplete, zachumlá, zadek dá do mého klína, … Věřím, že je pro něj tahle možnost moc důležitá. Vždyť mě samotné je někdy v noci smutno, když se nemám ke komu přitulit!! Jak se cítím krásně, když vedle sebe najdu spřízněnou duši, která mě vždy přijme s otevřenou náručí!

Všichni tři se většinou ráno budíme s radostí a Kubí ještě se smíchem a rozzářenýma očima, když nás vidí. Hned ráno nám někdy dává pusinky, má chuť se objímat… Dovedete si představit lepší probuzení? Mám pocit, že než by došel za námi z vedlejšího pokoje, líbací a objímací nálada by se ztratila někde po cestě, když by narazil na nějakou hračku, jako auto, nebo motorku… 😀

Rodiče, jejichž děti s nimi spaly v posteli nějakou delší dobu mi většinou říkají, že mají pocit, že jejich děti jsou si jistější jejich přítomností (že vědí, že tam pro ně rodiče vždycky byli, jsou a budou). Tím pádem se tolik nebojí, jsou více zkoumavé a sebejisté. A já teda mám z těchto dětí ten samý pocit… 🙂

Mnoho rodičů okolo mě si stěžuje, že jejich dítě má na postel úplnou averzi… že jak mají jít do postele, je to jako za trest… Je kolem toho děsná scéna a nervy na obou stranách. („ještě nééé“, „mně se ještě nechcééééé“…atd.) Nevím, jestli Kuba ještě nedorostl do tohohle vzpurného věku, ale pro něj je postel zatím spojená s příjemnými pocity, večer mu stačí říct, že půjdeme spát a většinou si dojde jen pro nějakou knížku do knihovny a čeká na nás v posteli (pokud nepřetáhneme jeho únavu). Postel je prostě fajn, nic nepříjemného.

No a úplně největší důvod… Sám to tak chce a nám to nevadí… 🙂 Prostě se řídíme tím, jak je to dobré pro nás pro všechny a co nám vyhovuje. Až Kuba přijde s tím, že bude spát ve své postýlce (i to se už sem tam někdy stane), rozhodně mu nebudeme bránit… 🙂 Do té doby ho ale také nebudeme nutit v ní spát, pokud nebude chtít.

Komentáře
  1. jolana88 napsal:

    přiznávám upřímně, že odvolávání se na jiné národy, zvl.poslední dobou špatně snáším. Pokud tak vyhovuje oběma stranám – proč ne. Ráda bych však zdůraznila, že matka skutečně může mimčo zalehnout – v důsledku spánkové deprivace, stresu atp., kterou, bohužel, sama na sobě nemusí ani správně odhadnout. jelikož já i děti máme poněkud „divoké“ spaní – a neradi se dělíme o prostor a kyslík – poměrně brzy zalézaly do vlastních postelí.- pokud připochodovaly v noci – stalo se, ale to je jiný případ. Myslím, že každá rodina to má nastaveno jinak – každému jak libo, já v tom problém nevidím 🙂

    • Kája napsal:

      Odvolávání na jiné národy a na doby minulé mi taky moc nesedí. Co se ale týká zalehnutí dítěte, tak si myslím, že je to trochu zbytečná hysterie. V případech, kdy se to opravdu stalo, byla matka opilá nebo zdrogovaná. V normálním případě se dítě ozve, začne plakat, pokud se mu něco děje. Děti s námi spaly v posteli od narození obě a vyhovuje nám to. Starší dcera si pár týdnů před třetími narozeninami sama řekla o vlastní postýlku, tak jsme jí rádi vyhověli, mladší (8měsíců) je zatím s námi. Myslím, že děti samy „dozrajou“ a osamostatní se, když jim naplníme kalich důvěry.

      • andreadobesova@email.cz napsal:

        Mít děti u sebe je krásné. Ale jen pro matku. Chlapi to nekomentují, ale vadí jim to. Neradi to říkají. Vidí ženu unavenou, nevyspalou, ale stále pečující o potomka. Miluji své děti, a nechápu, jak to mého muže ovlivnit natolik, že mu to vadí. Každopádně jsem pro, aby děti spinkaly samostatně, mě to sice ublížilo, moc se mi stýskalo, ale doma se vše zklidnilo ( i proti mé vůli). RADA: Děti se vše naučí a přízpusobí.

        • Lucie napsal:

          U nás teda je to hlavně manžel, kdo je rád za děti v posteli… 🙂 Takže bych moc negeneralizovala. Věřím, že je třeba, aby si to v každé rodině udělali všichni tak, jak jim to vyhovuje… 🙂

  2. Lucie napsal:

    Věřím, že to má každý jinak… 🙂 Psala jsem, proč jsme se tak rozhodli my, co pro nás hrálo roli. Je mi jasné, že třeba s druhým dítkem bude probíhat všechno jinak, nebo možná úplně stejně… Věřím, že každý z nás potřebuje něco jiného a každé dítě je, stejně jako každý člověk, unikátní a s unikátními potřebami, radostmi a starostmi.

  3. Witch napsal:

    Já osobně jsem si na kojení vleže nezvykala, moje kamarádka zase byla dost utahaná a tak sice kojila, ale její manžel hlídal. Lucie, protože probírám i krimimateriály z první republiky, opravdu se množí zprávami o zalehnuití dítěte při kojení. Ale, jak říkáte, každý to má jinak. Navíc se zaléhávaly/jí děti dost malé, které neumí nic dát najevo. Na druhou stranu já osobně doporučuji při potížích dětí s bříškem to, aby si mamina lehla (nejlepší je letiště) na záda, položila skřítka bříškem na sebe, takže má hlavičku na polštářku-prsou, lehce přikryla a pokud pláče kvůli křečím, lehce žďouchala do zadečku, čímž masíruje. Nejdřív usne prďola, potom může máma. Ví o každém nadechnutí. No a protože máma takhle dlouho dřímat nebude, opatrně po čase zahříátého drobka sesune na stranu i s prohřátou dekou amůže pokračovat. Proto letiště, já dávala prcka na půl metru od sebe.
    Postýlky nadosah byly u nás samozřejmostí. Proavděpodobně, podle pozdějších zjištění, jsem u jednoho dítěte několikrát zastavila úmrtí ve spánku. Stačilo se dotknout a začalo dýchat. Vím, že to bylo nejméně čtyřikrát. Skutečně se „rozeběhl“, za chvíli zhluboka nadechl a bylo…

  4. ZuzkaS napsal:

    Ahoj Luci,
    musim se priznat ze Sam s nami jeste obcas spi, vetsinou pulku noci, ale me je to spis na obtiz. Vsichni tri se v jedne posteli poradne nevyspime, takze kdyz se zadari a Sam spi celou noc ve svem pokoji, tak jsme nejspokojenejsi. V tomhle momente jsem na pokraji toho ho proste nechat urvat, protoze verim, ze je dost velky na to, aby to zvladnul sam. Jsem ale moc „mekka“ a nechce se mi do toho, ale co jineho delat? Je spatny spac od malicka a po dobrem to proste nejde. Dokud byl malinky, kojila jsem v leze a pak spal s nami, aby jsme se vubec vyspali (mimochodem souhlasim s tebou – v zivote me ani nenapadlo, ze bych ho zalehla). Kdyz jsem ale v 7 mesicich konecne prestala, byl to uzasny pocit byt zase v posteli jen ve dvou, bez ditete. Ale to dlouho netrvalo, protoze se zacal v postylce stavit, chodit a byl konec soukromi. Proto si myslim, ze spanim s ditetem trpi partnersky zivot, coz pro rodinnou pohodu neni uplne idealni.

    Samovi to samozrejme vyhovuje – s nami spi jako dudek. Ale me to neprospiva, chci mit proste prostor a klid alespon v noci! 🙂 Chci si vecer cist, svitit, povidat si, mit cas a prostor byt chvili osamote bez ditete. Naopak, prijde mi nadherne ho rano videt probouzet ve sve postylce, nebo kdyz se probudi driv, pritapka ze sveho pokoje a vyleze si k nam..to je muj ideal! 😉

    Ze jim ale ty nase postele potvurkam vyhovuji, vid?

    • Lucie napsal:

      Ahoj Zuzi,
      jojo, kazdy z nas to ma jinak….
      My se vyspime ok, s tou navazujici postylkou vedle postele vlastne temer jako kdyz by vedle nas nebyl. Kdyz si preleze ke me, tak se prichumlam a spim dal… 😉
      Vecer si v pohode ctu, s rozsvicenym svetlem, nekdy i koukame na nejaky film (s normalni hlasitosti), povidame si… a Kuba se nikdy nevzbudi… 🙂 A co se tyce partnerskeho zivota… mam pocit, ze kdyz neco nefunguje, neni to jen kvuli diteti v posteli… Alespon teda z nasi zkusenosti. Kdyz by bylo vsechno v poradku, tak na te posteli zase tolik nezalezi… 😉 (je spousta jinych mist v byte). Mam pocit, ze kdyz neco ve vztahu skripe, tak ze to ma casto uplne jine priciny. (tot ale jen moje zkusenost).

      Ale jak jsem psala na zacatku … kazdy z nas to ma jinak a kazdemu to vyhovuje jinak. A treba my to budeme mit uplne jinak u nejakeho dalsiho pripadneho ditka… 😉 Pokud k nejakemu takovu dojde… 😀

      • Lucie napsal:

        ahoj Lucie, mame shodu ve jmenech spolu i synove jsou Kubici 🙂 Měla jsem to podobne, mladsi syn spal porad s nami, obcas mel obdobi ze treba 1-3 spal ve sve posteli-pokojicku ale v noci za nami chodil spat snad do 12-13 let. Nevim na tom nic spatneho. A cas tak strasne letí uz je Kubikovi 21 a bydli sam v garsonce a chodi do prace a vede zivot mladeho muze 🙂

  5. malujeme napsal:

    Souhlasím, společné spaní (pokud o to děti a dospělí stojí) je pro děti přínosné, dává jim pocit bezpečí…
    Ale je pravda, že „manželský život“ to časem může trochu komplikovat… A taky je každý jiný, třeba můj muž rád spí sám, aby se vyspal do práce (naše děti docela kopou). Takže spí v ložnici sám a já mám ležení u dětí v pokojíčku. Samozřejmě mám své místo i v ložnici a mezi oběma místy často „pendluju“ (a tak jsou spokojeni všichni, děti i můj muž). Tu matraci, na které spím v pokojíčku, používáme přes den jako takovou domácí tělocvičnu, kluci na ní skáčou a cvičí a já na ní odpočívám a přitom se dívám, jak si děti hrají. Můj muž na ní vždycky usne, když děti sám hlídá:-) Návštěvy si taky rády pohoví, a nejenom ty dětské:-)
    Ne vždycky to bylo takhle, když byl starší syn malinký, spali jsme všichni tři v ložnici. Pak měl syn období (naštěstí, byla jsem totiž těhotná) kdy spal sám (a rád) v pokojíčku. Když byl mladší syn malinký, byli jsme spolu zase v ložnici (a manžel se chodil vyspat do obýváku:-) a když se mladší syn přestěhoval do pokojíčku ke staršímu synovi, nějak jsem se tam přestěhovala i já. Docela se těším, až budu jednou spát zase a jenom v ložnici, ale zároveň si užívám, že v noci slyším svoje dvě děti, jak spokojeně oddechují. Mladší syn vedle mě na matraci (naštěstí je tak veliká, že mě skoro nekope) a starší syn ve svojí posteli. Starší syn (pětiletý) je ve svojí postýlce rád a zároveň si užívá, že jsme v pokoji spolu, že si před spaním povídáme, zpíváme… a já si užívám, že u toho uspávání a vyprávění pohádek nemusím stát nebo sedět na posteli, já si prostě pohodlně lehnu a trochu si odpočinu. Je to takhle opravdu pohodlný, jsem spokojená a užívám si to:-)

  6. malujeme napsal:

    jinak, když jsem byla těhotná a syn spal v pokojíčku a chodil mě ráno budit, tak to bylo taky kouzelný:) vzbudilo mě ťapkání bosých nožiček a pak se ke mně přitulil a zavelel „vstávat!“ „vstávat!“ a tahal mě za ruce z postele a smál se:-)

  7. Pajafa napsal:

    Ahoj Lucko,
    dostala jsem se k tvým stránkám a přečetla si všechny příspěvky. Chtěla jsem ti poslat obecnější reakci mailem, ale ještě jsem se k tomu nedostala :0) K tomto příspěvku bych se ale chtěla vyjádřit hned. Pokud se společným spaním souhlasí všichni členové domácnosti, tak proč ne. Ovšem člověk by měl přemýšlet i do budoucna a při rozhodování zohlednit i otázky: Do kdy mi spaní dítěte v posteli přijde adekvátní? Jak to budu řešit poté? Oni totiž často rodiče a děti mají na tuto věkovou hranici úplně jiný názor. Pak často musíme své 4 až 6ti leté dítě přeučovat na jejich postýlku za křiku a pláče. Přirovnání k jiným kulturám chápu, ovšem velký rozdíl je zde v tom, že děti spí s rodiči a sourozenci (minimálně v jedné místnosti, často ve stejné posteli) celé své dětství a je to normální. My máme tu možnost poskytnou dětem samostatný pokoj či alespoň postel a pokud tak neučiníme je to pokládáno za minimálně velmi zvláštní (myslím tím od určitého věku). Přijde mi to trochu jako když se miminkům na noc nechává rozsvícená lampička a pak se divíme, že se bojí tmy. Učíme děti věcí, které pak musíme za breku přeučovat. Dovedu si představit, že některé dítě se samo bude chtít osamostatnit a začne dobrovolně spát ve své postýlce, ovšem já ze své zkušenosti neznám žádné, které by tak chtělo učinit před 6tým rokem. A chodit do školy a spát stále s rodiči v posteli mi přijde nevím, minimálně zvláštní. Já osobně bych také brala dítě do postele, přijde mi to přirozenější a i pro mě příjemnější, ovšem již jsem viděla jak probíhá přechod z ano včera jsi mohl a dnes již ne a raději asi zvolím druhou variantu. Pokud bys měla jinou zkušenost a Kubíček by se sám rozhodl spát ve své postýlce po určité době, tak je zde jistě prostor k přehodnocení situace. Hezký den Pavlína z centra

    • Lucie napsal:

      Ahojky,
      osobne uz jsem videla NEKOLIK deti, ktere se sami rozhodli opustit prostor rodicovske postele sami… 🙂
      Kuba da take nekdy v noci prednost sve posteli a preleze si, kdyz mu vadi, ze se na nej maminka macka… 😀 😀 Tak ze si myslim, ze je to opravdu individualni… 🙂 Znam rodice, ktere spi se dvemi detmi v posteli… 😉 Kazdy podle sveho gusta. Myslim, ze vzdy se situace nejak vyvrbi, podle aktualni situace. Moc neverim, ze se da neco takoveho naplanovat (napr. ze bych si ted rekla, ze Kuba s nami bude spat v posteli jen do svych tretich narozenin.. 🙂 Verim, ze s detmi se da mluvit, ze jsou to chytry lidi a casto chapou veci daleko lepe, nez my. Tak ze verim, ze ve chvili, kdy mi to opravdu nebude vyhovovat, muzeme se dohodnout jinak. Neuveritelne, s malymi detmi. Ale verim tomu. A moje zkusenosti mi to jen a jen potvrzuji. (napr. konec kojeni – po temer dvou letech – kdy slychavam brutalni historky maminek, jak prespavali v jinem pokoji, kdyz dite plakalo v loznici, nebo jak si na prsa mazali nejaky hnusny kremy, ktery dite odradily od sani… My se s Kubim dohodli, ze mamince uz to nevyhovuje, ze je unavena, ze se ji chce v noci spat… a ze misto mlicka od maminky bude holt k piti neco jineho – svete div se, Kuba na to rekl „ANO“ a od te doby to naprosto chape a nebyla jedina scena).

      • Vendula napsal:

        Tak historka s kojením mě celkem pobavila, tím spíš, když jsem si vzpomněla, jak to je teď u nás. Syna jsem bohužel kojila jen 3,5 měsíce, pak nechtěl, začal hubnout a já to vzdala. Teď je mu 19 měsíců a poslední měsíc se mi denně dere do výstřihu a prosí o mlíčko (musí si to pamatovat, nevybavuju si, že by někdy viděl kojení jinde a hlavně, že by mu někdo řekl, že tam je mlíčko). No a já mu nemůžu vysvětlil, že mlíčko už není (i když znakujeme a znak „není“ používá a chápe dobře). Přesto to zkouší každý den a když neuspěje u mě, jde prosit tátu (což je ještě zajímavější :-D)

  8. maki napsal:

    Ahojky Luci, tak ja na spolecny spani rikam nene. Kdyz byla Julinka mrnava a v noci jsem kojila, tak jsem u toho vetsinou unavou usnula, ale jak jsem se po chvili vzbudila, hned jsem ji prenasela do postylky, protoze jsem se bala, ze ji zalehnu, a pak se porad budila, a to i kdyz se zavrtela, takze jsem spatne spala. Meli jsme ji u sebe kdyz ji treba nebylo dobre nebo tu noc fakt nechtela spat sama. No a pak uz kdyz jsem v noci nekojila, Juli byla vetsi a zacala se pri spani hrozne vrtet a uplne se pretacet, ze me treba vytlacila uplne na kraj postele nebo jsme v noci schytali nejakou „facku“ z jejiho zivyho snu. Kdyz se treba probudila a chvili se ji nechtelo spat a nam jo, tak me treba tahala za vlasy, takze nam to moc nevyhovuje. V roce a pul prijala dobre svuj pokojicek a po uspavacim ritualu nas nekdy pusti bez problemu, brouka si, zpiva si, povida si, trosku nas zavola a pak usne. Nekdy se ji samozrejme nechce, a tak breci, vola a musis k ni zase na chvilku prijit, nekdy si jen kratce zanarika a jde spat. My jsme to uvitali, protoze mame vic soukromi a pohodli. Myslim, ze i pro dite je to urcitej krok k samostatnosti, ale samozrejme vzdy zalezi na diteti a na rodicich. Tuleni si pak uzijem rano, kdyz si ji vezmem do postele, ale moc dlouho to nevydrzi, uz bezi neco zkoumat.. Problem je v tom, ze se nechodi spat ve stejnou hodinu, coz mozna prirodni narody delaj, to pak ten rodic nemusi uspavat a vsichni usnou spolecne, to je trosku jina. My, jakmile zacneme dyl uspavat, tak julca tim min chce jit spat. Jo s tim koukanim na film, kdyz Kuba spi: cetla jsem, ze se to nema delat, ze deti muzou takhle vstrebat do povedomi obrazy nebo informace, ktery vedome nezpracujou.

  9. Zuhur napsal:

    Milá Lucko, dnes jsem objevila vaše stránky a zatím čtu a čtu a čtu 😀 Ale ke společnému spaní se také chci vyjádřit. Vzhledem k tomu, že jsem byla po císařském řezu tak jsem od začátku kojila vleže a musím říct, že mi to vyhovovalo. Jindříška trápilo nejdřív bříško, pak moučnivka a hlavně zpočátku pil opravdu dlouho (třeba 45 minut). Často jsem při tom usnula a opravdu jsem ho ani jednou nezalehla, pořád jsem o něm věděla. Společné spaní začalo nenápadně a teď je z něj vlastně už zvyk (prckovi je necelých 20 měsíců). Usíná ve své postýlce, ale v noci se přidá k nám. Teď dostal vlastní pokojík i s velkou postelí – zatím tam usíná po obědě v mé přítomnosti. Trošku doufám, že se časem rozhodne tam spinkat sám, protože začíná v posteli zabírat opravdu hodně místa, ale i tak ho tam mám ráda. Vzhledem k tomu, že se za chvíli chceme pokoušet o bratříčka či sestřičku byla bych ráda, aby si velkou postýlku oblíbil a neměl pak pocit, že ho miminko „vystrnadilo“. Ale nechávám tomu volný průběh. Všechno má svůj čas. Stejně jako výše zmíněné kojení. Kojím stále i když už jen jednou denně. Pokaždé jsme kojení vyřadili až byl prcek připravený. Neříkám, že nezaplakal, ale rozhodně jsem se ničím nemazala. Jen jsem ho objala a říkala mu, že ho mám ráda, že se budeme spolu mazlit, ale pít už musí něco jiného. Stejně jako nebudu kojit do jeho osmnácti tak s námi do té doby určitě nebude spát (doufám :-D)

  10. via napsal:

    Mila Lucka, aj ja sa rada pripojim so svojim komentarom a skusenostou so spolocnym spanim. A hovorim jedno velke Ano. Mam dve deticky a ked sme mali len starsieho syna tak od narodenia spal s nami. Detsku postielku sme sice mali, ale bola uplne zbytocna, Maly v neprespal ani jedinu noc ba ani cez den, myslim obednajsi spanok. Postel mame 180 – ku, takze si myslim dost siroku a v poho sme sa tam traja vyspali..Syn spal na kraji, pravdaze tam mal vankus a deku, potom ja a muz. Neviem si predstavt vstavat v noci rozospata k dietatu a potom ho este prekladat spat do postielky, ved viac ako zalahnutia by som sa bala, za mi pri tom prenasani do jeho postielky vypadne, takej rozospatej..Kojila som stale v lahu na boku a casto som pri tom aj spala no bolo to v pohode lebo nemrvim a netocim sa..Ked sa Maly zamrvil hned som bola hore..Kojila som do troch rokov a dovtedy s nami Maly aj spal.Vtedy niekedy ked mal tri, som otehotnela a stale spal s nami, cca taky mesiac dva pred porodom sa spolu s tatom v pohode prestahovali do detskej, kde spia doteraz. Mala ma 16 mesiacov a od narodenia spime spolu v spalni na letisku. Detsku postielku sme ani neskladali, ved naco…Vsetko v pohode, ked dokojim, myslim ze opat cca okolo jej troch rokov tak ak bude uz dost zrela, vymeni sa s tatom, on pride do spalne a ona za bracekom do detskej..Tatovi spanie v detskej nevadi, vstava skoro do prace takze ok. Ked je muz v noci mimo, tak aj syn spi s nami v posteli v spali a pohoda..Este chcem povedat ze okolo postele mame matrace, keby sa nahodou zgulali, raz dvakrat sa to stalo, no ziadny problem nebol. Spanie s dietatom alebo s detmi je uzasne, viem ze ich mam blizko pri sebe a nabija ma to energiou…Odporucam. Takze Lucka uplne s Vami suhlasim a Vase stranky su uzasne a inspirativne, vdaka!

Napsat komentář: Lucie Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.