Hranice jako podmínka pro svobodné rozhodování?

Přišlo mi divné, že by dětem dělaly dobře hranice. Ale je to tak. Pravidla, řád a předvídatelnost věcí v dětech vyvolávají pocit bezpečí, pocit, že svět dává smysl. Také jsou jasné limity, v rámci kterých se pak dítko může úplně svobodě pohybovat, rozhodovat, dělat si, co uzná za vhodné. Nemusíme za ním pak běhat a jen okřikovat „To nedělej! Na to nesahej! Takhle s tím nemlať!“ Náš Kubí na hranice reaguje samozřejmě jako když narazí do zdi (zfrustrovaně, ublíženě…), ale většinou se velmi rychle uklidní a pak je mnohem spokojenější, vyklidněnější.

 

Osobně se nám osvědčilo nedávat nesmyslná pravidla (např. nesahat na skleněnou vázu… :-)  (která se dá dát stranou, nebo se dá vysvětlit, že je křehká a že se s ní podle toho musí zacházet). Naopak se nám osvědčilo mít jen pár jasných věcí, které se musí respektovat. Mezi nimi máme např. neubližovat ostatním, neničit věci, mít vždy vytaženou jen jednu hračku / pomůcku, …atd. Kromě těchto všeobecných pravidel se snažíme mu vždy dopředu vysvětlit, jak se s čím pracuje, nebo hraje (např. že se s pastelkami kreslí jen na papír… :-), na piáno se hraje prsty… :-) ) No a v rámci hranic si může Jakub dělat, co chce.

Opravdu se snažíme vyhnout jakýmkoliv zákazům. Babička to často komentuje slovy, že Jakubovi nic nezakazujeme, že mu všechno dovolíme. Já ale pevně věřím, že když dítě neustále neslyší „Ne, na to nesahej“, tak se z něj může stát celkem zvídavý, kreativní, soběstačný člověk, který si bude vážit sám sebe a bude mít zdravé sebevědomí. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, které je pochopitelné a má jasná pravidla, není potřeba, aby za ním stále někdo chodil a říkal mu, co má dělat (nebo nedělat), dítě se může více rozhodovat samo. Svoboda také souvisí se zodpovědností.

Věřím, že předpokladem pro svobodnou volbu dítěte (např. výběru činnosti, kde ji bude dělat, kdy, jak dlouho, s kým…atd.) je připravené prostředí, které je pro dítě pochopitelné, obsahuje vhodné pomůcky a hračky, které mají své místo.

Pravidla by měla být neměnná. Jakuba často úplně rozhodí, když někde mu někdo něco zakáže a jinde mu to projde. Jakoby si najednou říkal: „Tak tenhle svět fakt nechápu.“ Myslím, že tyto gumové hranice v něm vyvolávají nejistotu a možná i úzkost. Proto se snažíme dávat málo pravidel, ale trvat na nich a neměnit je. V popisu práce Jakuba (a kteréhokoliv jiného dítěte) je samozřejmě ty hranice neustále zkoušet a ujišťovat se, že se nemění a že vše je tedy v pořádku. :-) Věřím, že až bude Kubí starší, budeme pravidla vymýšlet společně.