Jak nám usnadňuje život jednoduchá možnost výběru

„Nandáš si tu čepici už teď, nebo až ve výtahu?“
„Uklidíš si ty kostičky sám, nebo začneme společně?“

Taková jednoduchá věc, jako dát dítěti na výběr nám fakt ušetřila hodně nervů… :-) Výběrem nemyslím takové věty, jako „Budeš věčeřet?“, nebo „Chceš dostat přes pusu za to kousání?“, ale vyjmenování dvou (nebo více) možností, které jsou přijatelné pro obě strany.

Ze začátku jsem nevěřila, co všechno se může dát na výběr. Postupem času jsme si ale zvykli na velké množství situací, kdy se dá výběr nabídnout. Mezi nejčastější asi patří: Co (např. jablko, nebo mandarinku), Kdy (teď, nebo až dostavíš ten hrad), Jak nebo čím (pastelky nebo voskovky), Pořadí (nejdřív svačina, pak nočník, nebo obráceně), Kolik, …atd. Možností je opravdu spousta.

Jakub si rád vybírá také knížky, které chce číst večer, hračky, se kterými si chce hrát, písničky, které budeme zpívat, místo, kam uložíme novou hračku… Ne vždy je schopný se rozhodnout rychle, někdy není schopný se rozhodnout vůbec. Ale to se stává opravdu málo. Někdy je to tím, že jsem dala možnosti, které nepochopil, jindy tím, že jsem nedala dostatek informací, které byly potřeba pro rozhodnutí. V takových chvílích většinou říkám, jakou možnost bych si vybrala já a proč. Každopádně schopnost rozhodovat se je podle mě moc důležitá pro život a věřím, že děti se musí naučit přemýšlet o výhodách a nevýhodách svých rozhodnutí a také nést jejich následky. Jakub ze začátku nejdřív např. vybral jedno tričko a když jsme ho začali společně oblékat, tak si vzpoměl, že chce to druhé. Když jsem ale už trvala na prvním tričku, celkem si postupně zvykl, že když si vybere, tak už to platí.

Myslím, že schopnost rozhodnout se je asi něco, co se každý z nás musel postupně naučit. Mně samotné někdy některá rozhodnutí trvají tisíc let, tak že jsem celkem trpělivá a dávám Jakubovi čas na to, aby si to promyslel. Opravdu se ale také snažím zvažovat smysluplnost každého výběru. Někdy, když mám opravdu hloupou otázku, nebo dám dvě možnosti, které ani jedna nejsou úplně přijatelné, na mě Kuba kouká a navrhne něco úplně jiného… :-) („Chceš vodu, nebo džus?“ – a Jakubova odpověď – „čaj“… :-) ). Pro mě je v tu chvíli čaj přijatelný, tak že pohoda a jsem ráda, že se napije.

Mnohokrát jsme se vyhnuli zbytečným scénám – např. vláčky a autíčka v obchodech (takový ty na peníze, které jezdí dokolečka, houpou se…atd.). Nejdřív Kuba přebíhal od jednoho k druhému, nemohla jsem ho dostat domu… Teď dáváme na výběr, jestli auto nebo vláček. Někdy jestli se svezeme před nákupem, nebo po nákupu (často si sám vybere po nákupu). Jsme teda ve fázi, kdy do těchto strojů ještě nedáváme penízky – a někdy na ně Kuba ani nechce… :-) (naštěstí). Dalším tématem jsou pro nás odchody z hřišť, nebo odněkud, kde by Kuba chtěl být nekonečně dlouho. Tam jsme to vyřešili výběrem – odchod teď, nebo až dohraje písnička (nebo až zazvoní telefon – kam dám budík na za tři minutky…). Někdy jdeme hned, někdy čekám – ale pak většinou už není žádný problém.

No, ve stručnosti – možná je to časově náročnější, ale ve finále je to rozhodně příjemnější pro obě strany a věřím, že i dobrou investicí do budoucna a našeho společného vztahu.