Naše zkušenost se znakováním

Ještě před tím, než se Jakub narodil, jsem se setkala se znakováním pro děti. Přišlo mi úžasné, že dítka, která ještě nezvládají mluvit, již celkem dobře ovládají ruce a mohou se s nimi vyjadřovat. Každopádně jsem tomu úplně nevěřila, protože jsem neměla osobní zkušenost a ani jsem žádné znakující dítko ve svém okolí neznala.

Když bylo Jakubovi cca. 8, 9 měsíců, začali jsme znaky používat, ukazovat mu jednoduché věci při jídle (jídlo, pití, ještě, hotovo, bryndák…), přes spaním (hvězdy, měsíc, knížka, světlo, …), při oblékání (čepice, boty, ponožky, bunda,…), při čtení knížek a styku se zvířátkama (pes, kočka, želva, králík, opice, lev, had, kráva, …) a při různých dalších příležitostech (pápá, bolí, …).

Ze začátku Kuba vůbec neznakoval. Ale bylo vidět, celkem jasně, že znakům rozumí (stejně tak ale dítko rozumí slovům, tak že nás to moc nenadchlo… :-) ). Později ale přišel s prvními znaky. Světlo a „ještě“ měli největší úspěch. Ještě se nám hodilo při všech hrách, při jídle, při zpívání, říkání básniček… Několik měsíců Kuba neznakoval prakticky nic jiného. Bylo to v době, kdy se učil chodit, tak že se hodně soustředil na nohy a málo na ruce… :-)
Přibližně ve 13 měsících začal používat snad všechny znaky, které jsme měli. Odhadla bych to tak na cca. 40 – 60 znaků, které aktivně používal v různých situacích. Musím říct, že nám to usnadnilo opravdu hodně okamžiků, kdy Kuba něco chtěl a slovy by nedokázal říct, co to je. Myslím, že jsme se vyhnuli mnoha frustrujícím momentům, které by byly velmi těžké jak pro nás, tak pro něj. Asi většina rodičů moc dobře ví, jaké to je, když se nám dítě snaží něco říct a my ne a ne rozumět. Byly ale i situace, kdy bylo celkem užitečné, že si Kuba uměl říct, co se děje, nebo co chce.

Když jsme byli např. jednou na nákupu, projížděla jsem celkem rychle obchodním centrem (nemám ráda nákupní centra a už vůbec nerada tam jezdím s Jakubem), Kuba z ničeho nic začal ukazovat znaky „bota“ a „není“ a u toho volal „pápá“… :-) Koukala jsem na něj, pozorovala ho a na první pohled úplně nechápala, co se děje. Kuba se ale nedal odbýt a pořád dokolečka ukazoval „bota“, „není“. Tak kouknu na boty a opravdu jedna botička chybí. Tak jsme se vrátili, botičku našli o pár metrů za námi, nasadili a jeli spokojeně dál.

Další příhoda, která se nám celkem vyplatila, byla asi jedna z posledních, protože Kuba už téměř úplně přestal znakovat (pro všechny znaky už má slova). Byl nemocný, šli jsme k doktorovi, který nám řekl, že je to jen nějaká viróza, ať snižujeme horečku a že to za pár dní přejde. Za tři dny na to měl Kuba pořád horečky a měla jsem pocit, že to není teda úplně na ústupu. Každopádně jsem si říkala, že ještě počkáme. V noci se Kuba budil a ráno pořád ukazoval znak „bolí“ u svého krku. Tak jsme se rozhodli, že mu budeme věřit, vezmeme ho k doktorce, jen tak pro jistotu a pro kontrolu. Naše paní doktorka se ptala, proč jsme dorazili, jestli se nám něco nezdá. Vysvětlila jsem jí, že jsem měla trochu sama pochybnosti, ale že ráno Kuba jasně „říkal“, že ho bolí v krku. Trochu se tomu usmála, každopádně nám později potvrdila angínu a Kuba dostal antibiotika.

Jakub teď vyměnil znaky za slova a nemáme pocit, že by začal mluvit později, jak se mnoho lidí obává, když je řeč o znakování. Naopak. Má velmi dobrou slovní zásobu a řekne opravdu vše, co potřebuje (víc, než bych na jeho věk čekala).

PS:: Pár lidí se mě ptalo, jaké materiály ke znakování jsme používali… Koho to zajímá, mrkněte sem.