„Kluci nepláčou“ … „To ufňukané děťátko přeci není naše“

Určitě ty situace znáte velmi dobře. Dítě spadne, hlavou se třískne o ostrou hranu stolu, případně čelem upadne přímo na beton a začně plakat. Přiběhne maminka a říká mu: „To nic není, nebreč, vždyť to tak nebolí. Kluci přece nepláčou.“ Klukovi vezme nějaké jiné dítko na hřišti hračku a uteče s ní nevíkam a chlapec začně fňukat a shání se po ní. Maminka mu na to řekne: „No co je to za ufňukané dítě? Ufňukané děti my ale vůbec nemáme rádi. Tenhle ufňukaný kluk určitě není náš.“

Za minulý týden jsem podobných situací viděla a slyšela několik. Žila jsem v mylném domění, že tento styl výchovy už je ale opravdu za námi. Joooo, chyba lávky… Stále je velmi oblíbené potlačování emocí u našich dětí, ať už z jakýchkoliv důvodů. Možná se rodiče nechtějí zabývat malichernými problémy svých ratolestí, možná mají dost svých, „opravdových starostí“, které jim v noci nedají spát a při každém ranním probuzení mávají ze splátkového kalendáře. Možná hodně lidí stále řeší rozumový vývoj dětí, ale méně jich řeší to, jaké budou mít srdce? Jaké budou mít vztahy? Jak budou schopni cítit a projevovat emoce? Budou se mít rádi a vážit si sami sebe? Budou zvládat stresové situace? Budou mít rádi lidi okolo sebe? Budou schopni vyjádřit své pocity, vymluvit se ze svých problémů svým nejbližším?

Myslím, že věty typu: „kluci nepláčou“ napáchaly na dnešních mužích opravdu hodně škody. Kluci od té doby nejen nepláčou, ale v podstatě neukazují žádné emoce a slabiny, protože slabost byla v minulosti trestána odmítnutím, opovržením či výsměchem. Raději si tedy vše nechávají v sobě a zůstávají se svými starostmi (ale i radostmi!) úplně sami. Partnerky takových mužů se v dospělosti mj. diví, proč ten jejich chlap o sobě nemluví a nikdy nedá najevo, že ho něco trápí, případně tvrdí, že tím „nechce zatěžovat rodinu“.

K nejčastějším chybám podle některých psychologů patří, když se rodiče snaží od pláče odpoutat pozornost. Např. dítě začne plakat a matka říká: „Ale podívej, tam letí ptáček, kuk!“ Dítěti tím mj. říká, že jeho pocity nejsou důležité a plakat se prostě nemá, protože to stejně nikoho nezajímá.

Neměli bychom raději učit naše děti emoce pojmenovávat? Pracovat s nimi, aby o nich byly schopny komunikovat? Možná je potřeba uznat, že každý má právo prožívat to, co prožívá a nikdo nemůže vědět, jak se ten druhý doopravdy cítí (popírání a hodnocení emocí našech dětí prý dokonce brzdí rozvoj jejich osobnosti). Když se děti odnaučí věnovat svým emocím pozornost, přestanou je brát jako něco důležitého, nebudou je umět rozlišovat a budou se více řídit podle toho, co jim řeknou druzí, než podle toho, jak to samy cítí. Je myslím ale jasné, že přijímat negativní emoce neznamená, že souhlasíme s nesprávným chováním, které tyto emoce vyvolaly! (Emoce a chování jsou dvě rozdílné věci, které je potřeba rozlišovat).

Takže mohli bychom uznat, že ten pád na hranu stolu asi opravdu bolel a ujistit dítko naší přítomností a tím, že se z toho může vyplakat, jestli mu to pomůže? Neměli bychom se snažit zjistit příčinu problému, namísto potlačování pláče? Věřím, že žádné dítko nebrečí jen tak bez důvodu (teď mluvím o dětech do toho věku Jakuba – nemám zkušenost dát… :-)). Když vynechám takové ty základní miminkovské věci, kdy dítě pláče, protože chce najíst, pochovat, není mu pohodlně (špinavá plínka), je mu smutno… tak může dítě plakat, protože se prostě jen nudí (vzkaz tedy je, že mu věnujeme málo pozornosti nebo je prostředí nedostatečně stimulující), nebo proto, že je frustrováno ve svém úsilí – např. zjistí, že svět kolem má své limity a oni nesvedou zdaleka všechno, o co usilují. I tady je ale vzkaz pro nás, který říká, že potřebuje podporu, pomoc a pochopení.

Takže ve shrnutí, jaká by mohla být naše reakce? V knížce Respektovat a být respektován popisují autoři tři složky empatické reakce:
– aktivní naslouchání (soustředěné naslouchání provázené projevy účasti – pohled do očí, přikyvování, fyzická blízkost (našemu Jakubovi úplně stačí, když pláče, že ho obejmu a nic neříkám. Za pár sekund přestane a řekne mi, co se stalo), „Hm“, „ano“, „chápu“…)
– pojmenování pocitů, záměrů a očekávání druhé osoby („To jsi musel mít asi vztek“, „to je ti asi smutno po mamince“, „asi se na mě zlobíš“, „to člověka naštve, když se mu něco nedaří“, „asi jsi čekal, že…“…)
– vyjádření podpory