Spát společně? Mé důvody proč pro nás „ano“… :)

Jedním z těch kontroverznějších témat, alespoň pro mé okolí, je to, že Jakub spí s námi v posteli. Teda, ne úplně, ale přece. Má postýlku hned vedle naší, sundanou celou jednu její stěnu a může si přelézat kdykoliv se mu zachce k nám, i od nás. (Většinou samozřejmě doleze k nám… ). Večer usíná se mnou, nebo s tatínkem, u nás v posteli. (Po večerní rutince – večeře, koupel, úklid hraček, čtení v posteli, trochu zpívání, povídání o uplynulém dni, zhasnutí a spánek). A proč nám vyhovuje Kubího uspávat a nechat spát s námi, pokud chce?

Jedním z hlavním důvodů pro mě je fakt, že mi to prostě přijde přirozené. Všude v Africe, Jižní Americe… prostě na místech, kde se lidé ještě mají schopnost řídit svými instinkty a intuicí, stejně tak u většiny savců ze světa zvířat, všichni spí se svými dětmi (nebo mláďaty) na jedné hromádce… Mám pocit, že Jakub si vyloženě libuje v tom, že mě cítí vedle sebe, že cítí teplo mého těla, může se kdykoliv přitulit a kdykoliv zase odkulit někam trochu dál… Dávat děti do zvlášť postýlky, nebo zvlášť pokoje je svým způsobem výdobytek moderní západní společnosti. Před sto lety i u nás děti spaly se svými rodiči na jednom místě… :-) Ve stručnosti nechápu, proč je teď takový povyk ohledně spaní s dětmi v posteli… Vždyť je to tak přirozené!! (alespoň pro nás… :D)

Druhý důležitý argument pro mě je ten, že se prostě oba lépe a déle vyspíme… Když se miminko v noci budí, ať už na kojení, přebalení, nebo prostě jen z pocitu osamělosti, začne plakat a vy chtě nechtě prostě vstanete a jdete k němu. Moc mě mrzí, že s námi Jakub v posteli nespal již od začátku, od chvíle, kdy se narodil. Ušetřili bychom si tolik spánku! A prožili daleko více těch nádherných chvil spolu… Jakub s námi spí v posteli od devíti měsíců, kdy to sám začal vyžadovat a to tak, že prostě odmítal v postýlce být (i přes veškeré naše snažení… :-) Kéž bychom spolu v posteli spali již od začátku! Kojíte téměř ve spánku, pláč ze strachu, či jen z osamělosti vyřešíte jen přitulením… Nemusíte nikam vstávat, čekat až miminko usne, nosit v náručí… Prostě tam jen jste.

Není nic krásnějšího, než se ráno probudit a vidět toho andílka vedle sebe, cítit jeho vůni a spojit se s tím nádherným pocitem toho, jak je život zázračný. Poděkovat za ten nádherný dar a pak se ještě chvíli vedle něj válet a cítit vůni vlasů, kůže… Pro mě fakt krásný zážitek!!

Kojení je jednodušší… ale to už jsem asi zmínila u delšího spánku… :) Ze začátku jsem vůbec neuměla kojit v leže. A vlastně jsem to ani moc nezkoušela, proč vlastně, když všichni okolo mě straší, že usnu a dítě zalehnu? Každopádně mám pocit, že matka nikdy své dítě nezalehne, pokud není extra unavená, nebo opilá. Což myslím je na posouzení každého z nás, jak se cítí… :) Když s námi Kuba v posteli nespal a já vstávala kvůli každému kojení, chtěla jsem s kojením přestat! Jaká by to byla škoda! Věřím, že kojím tak dlouho (což je také kontroverzní téma, které nechápu), jen díky tomu, že je to prostě s Kubím v posteli jednodušší, pohodlnější, příjemnější a se spánkem jako třešničkou na dortu… :-)

Kubí se ke mně (nebo tatínkovi) může přitulit, kdykoliv se mu zachce. V noci se třeba vzbudí, podívá se na mě, lehne si mi hlavou na břicho a hned zase spí. Nebo se do mě jen tak zaplete, zachumlá, zadek dá do mého klína, … Věřím, že je pro něj tahle možnost moc důležitá. Vždyť mě samotné je někdy v noci smutno, když se nemám ke komu přitulit!! Jak se cítím krásně, když vedle sebe najdu spřízněnou duši, která mě vždy přijme s otevřenou náručí!

Všichni tři se většinou ráno budíme s radostí a Kubí ještě se smíchem a rozzářenýma očima, když nás vidí. Hned ráno nám někdy dává pusinky, má chuť se objímat… Dovedete si představit lepší probuzení? Mám pocit, že než by došel za námi z vedlejšího pokoje, líbací a objímací nálada by se ztratila někde po cestě, když by narazil na nějakou hračku, jako auto, nebo motorku… :D

Rodiče, jejichž děti s nimi spaly v posteli nějakou delší dobu mi většinou říkají, že mají pocit, že jejich děti jsou si jistější jejich přítomností (že vědí, že tam pro ně rodiče vždycky byli, jsou a budou). Tím pádem se tolik nebojí, jsou více zkoumavé a sebejisté. A já teda mám z těchto dětí ten samý pocit… :)

Mnoho rodičů okolo mě si stěžuje, že jejich dítě má na postel úplnou averzi… že jak mají jít do postele, je to jako za trest… Je kolem toho děsná scéna a nervy na obou stranách. („ještě nééé“, „mně se ještě nechcééééé“…atd.) Nevím, jestli Kuba ještě nedorostl do tohohle vzpurného věku, ale pro něj je postel zatím spojená s příjemnými pocity, večer mu stačí říct, že půjdeme spát a většinou si dojde jen pro nějakou knížku do knihovny a čeká na nás v posteli (pokud nepřetáhneme jeho únavu). Postel je prostě fajn, nic nepříjemného.

No a úplně největší důvod… Sám to tak chce a nám to nevadí… :-) Prostě se řídíme tím, jak je to dobré pro nás pro všechny a co nám vyhovuje. Až Kuba přijde s tím, že bude spát ve své postýlce (i to se už sem tam někdy stane), rozhodně mu nebudeme bránit… :-) Do té doby ho ale také nebudeme nutit v ní spát, pokud nebude chtít.