Čím se snažím řídit…

Poslední dobou mám pocit, že bych sama pro sebe potřebovala shrnout všechny principy, kterými se snažím řídit při výchově Kuby. Je tolik věcí, které člověk za den musí zvládnout (od práce, přes aktivity, až po dítko a jeho potřeby…), že se často sama ztrácím v tom, na co bych nechtěla zapomenout ani ve spánku… Tak jsem si říkala, že si všechno pěkně připomenu tím, že se o to podělím. Třeba mi pak někdo napíšete, na co jsem zapomněla… 🙂                

Nejdůležitější ze všeho je pro mne asi pozorovat dítě a cítit, co zrovna potřebuje, na čem pracuje, co se odehrává v jeho hlavičce a prostě se tím řídit a respektovat to. (Více zde)

Většinou při pozorování dojdu ke zjištění, že Kubí prochází nějakým obdobím, kdy je na něco extra citlivý (teď je to cokoliv, co se týká hmatu.. :-). Tak že se snažím respektovat toto senzitivní období a  podporovat ho jak nejlépe umím a napadne mě. (více zde).

V rámci jasných hranic, které máme většinou hlavně z bezpečnostních důvodů, se Kubi může svobodně rozhodovat, pohybovat. Dokud této svobody nezneužívá, nebo mu nehrozí nebezpečí, je to podle mě nejlepší způsob, jak podpořit přirozený vývoj nejen v jeho hlavičce, ale také jeho těla. On sám nejlépe ví, co zrovna potřebuje. Tuto svobodu myslím jak uvnitř v bytě, tak venku (na hřišti, v lese, na zahradě..atd.).  (Více zde).

Snažíme se, aby si Jakub mohl vše osahat, prožít na vlastní kůži. Nějaké teoretické vyprávění o tom, jak se něco dělá, nebo dívání se na obrázky zvířat jen v knížce, ho podle mě moc neposunou. Není nad návštěvu farmy nebo zoo, vypěstování nebo vyrobení něčeho doma… Také většinu domácích prací věřím, že zvládne dělat s námi, pokud mu dáme šanci, i když samozřejmě nejde o výsledek, ale o možnost věci zkoušet… Nebudu mu říkat, že citrón nemá jíst, že je kyselý, když si to sám může vyzkoušet, že? 🙂 (samozřejmě opět v rámci nějakých bezpečných hranic… – nebude zkoušet, že nůž je ostrý na vlastních prstech… 🙂  Dítě podle mě potřebuje jasné, konkrétní zkušenosti, než se začne učit abstraktně…

Co se týče aktivit a her, snažíme se dávat důraz na aktivity z běžného života (starání se o sebe, o prostředí okolo sebe, ….) a na smyslové aktivity. Nevěřila bych, kolik věcí se dá vymyslet, aby člověk zapojil některý ze smyslů… Předevčírem večer jsme strávili minimálně hodinu hledáním telefonu podle sluchu (ne že by ho hodinu hledal – našel ho vždy během pár sekund, ale opakování té hry nám vydrželo tak dlouho). Minulý týden jsme zkoušeli poznávání předmětů se zavázanýma očima podle hmatu (také obrovský úspěch!). Marie Montessori věřila, že hlubší rozvíjení smyslů v tomto věku dítěte je moc důležité. (K aktivitám z běžného života více tady a ještě tady).

I když mi to moc nejde, snažím se udržovat prostředí v bytě, v hračkách a i v čase a rutinách tak nějak v pořádku, pravidelné, uklizené… S našimi všemi aktivitami je to víc než náročné, s mým totálním nesmyslem pro pořádek ještě náročnější… 😀 Ale o to víc se snažím… 🙂 (víc tady)

Nechci přerušovat Kubího uprostřed jeho práce. Ať už je zabraný do čehokoliv, když bych ho přerušovala, omezím tak do budoucna jeho schopnosti se soustředit, na které akorát nevědomky pracuje (kromě toho, že bych přerušila tu práci, kterou zrovna dělá a také má určitě nějaký důvod). (Blog k tomu tady)

Stejně tak, jako nechci přerušovat, tak nechci ani hodnotit, „šikulkovat“ a vůbec jakkoliv komentovat úspěch, či neúspěch mého dítka. Z celého srdce si přeju, aby sám nacházel své chyby a byl schopný je také sám opravit. Aby nebyl závislý na hodnocení z venku, ale aby si vybudoval schopnost hodnotit sám sebe, sám se pochválit a sám opravit své chyby. (K tomu blogy tady a ještě tady)

Za všech okolností se snažím vyhnout trestům a nechat dopadnout přirozený důsledek činu, který se zrovna Kubis provedl. Ať už je to rozlité pití (musí utřít a nemá už co pít), nebo počmáraný stůl (musí vydrhnout, nebo musí být minimálně přítomný u toho, kdy drhnu já – tzn. Nemůže si v tu chvíli hrát). Někdy je přirozený důsledek prostě jen to, že máma se zlobí… Když se snažím vyhýbat trestům, tak je asi logické (i z předchozího bodu), že se snažím vyhnout i pochvalám a odměnám… 🙂 A stejně tak jako u trestů, snažíme se nechat dopadnout přirozené, či logické důsledky (které jsou v těchto případech samozřejmě pozitivní… 🙂 ). (Blog k tomuhle tady)

Snažím se vžít do pocitů Jakuba a pochopit jeho emoce, i když jsou pro mě v tu chvíli úplně nepochopitelné. (Na místo: „Proč se vztekáš kvůli takové blbosti“ zkouším spíš: „Chápu, že tě ta kostička extrémně rozčiluje, když ti nejde dát tam, kam ty chceš… Mě také rozčiluje, když mi něco nejde.“). Říkám si, že ve chvíli, kdy nebudu brát emoce a pocity lidí okolo sebe vážně, pravděpodobně jednou nebudou brát vážně ani oni ty moje a vůbec mezi námi nebude možná ten vztah plný důvěry, který si přeju.  (z emocí krapet tady)

A poslední, s čímž mi doufám teď pomůže jaro… chtěla bych, aby Kuba vyrůstal víc s přírodou, než jen v bytě v paneláku, uprostřed Prahy… 🙂 Takže si dávám jarní předsevzetí, vymýšlet jarní venkovní přírodní aktivity… 🙂 (nápady sem.. :D).

Juuuj… určitě jsem na něco zapomněla. Ale nevadí. Těším se na komentáře! :*