Tak co uděláme s tou samostatností?

Předchozí blogpost jsem psala na téma, jak moc a kterých chyb dělám… :) Takže teď – co s nimi? Mám pocit, že nejsem úplně máma, která by stála za zadkem dítěte nonstop – většinou bývám jediná máma na okraji hřiště, nebo sedící na lavičce a tiše pozorující. Ale stejně mám pocit, že to chce víc. Je jasné, že Kubí je ještě malý a je logické, že je závislý na nás, jako rodičích. Ale přesto – jak víc mohu podpořit to, aby se začal obracet s žádostí o pomoc na někoho jiného, případně na sebe samého? :)

Na pomoc si beru knížku „Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly. Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly“, která mi přijde jako téměř nepostradatelná v naší knihovně. V ní mají autorky přímo kapitolku k samostatnosti… :) Juch. Díky za ni!

Vezmu jejich rady a napíšu k nim moje komentáře… :-) (a budu moc ráda, když se následně také přidáte). Jako první radu mají Nechte děti samostatně rozhodovat. Jako možnost, jak toho dosáhnout, dávají možnost výběru. Psala jsem už před pár týdny (možná měsíci) naši zkušenost s možností výběru, bez které si fakt nedovedu představit naší komunikaci. (ten blog je tady). Věty typu: „Umyješ si ruce hned, nebo až si svlékneš tepláky z venku“ nám opravdu zachraňují domácí pohodu, i když samozřejmě ne vždy fungují. (Stejně tak by ale ne vždy fungovalo samostatné: „mazej si umýt ruce“.) Když dochází k takovým krizovějším situacím, kdy Kuba dělá opravdu něco, co nechceme (poslední dobou např. strkání modelíny do malinkých autíček, odkud téměř nejde vyndat), dáváme také na výběr, místo výhrůžek a výčitek a vůbec nějakých dalších konfliktních vět. Takže volíme věty: „Kubí, modelína do auta nepatří, nejde potom vyndat. Buď si můžeš hrát s auty a modelínou, aniž bys tu modelínu dával dovnitř, nebo ti budeme muset ty auta vzít, aby se s nimi nic nestalo.“ Potom, když neposlechne, nespustím přednášku o nezodpovědnosti, nebo neposlušnosti, ale většinou jen řeknu, že vidím, že si vybral možnost, kdy budu muset auta uklidit. A uklidím je. Většinou, když to udělám, daná situace už se neopakuje. A nemám z toho pak pocit, že by Kuba měl vztek na mě, že jsem mu sebrala auto. Já za to přeci nemohu. On se sám rozhodl, pro variantu, kdy mu ho budu muset vzít.  (to už je ale spíš téma k nějakému řešení konfliktů, k trestům a tak…).

Druhý bod mají: Ukažte, že oceňujete jejich snahu. Někdy dítěti prostě něco nejde. Na něco nemá dost síly, ještě nemá tak šikovné ruce, potřebuje víc času,… Kuba je schopný spoustu věcí zvládnout sám, ale v takovém tempu, kdy mě to téměř přivádí k šílenství…  :-) V tu chvíli se extra snažím se uklidnit, sebrat veškerou svou trpělivost a nedělat věci za něj. Naopak ho podpořit v tom, co dělá. Ne tak, že bych mu říkala, jak je šikovný, ale tak, že ocením jeho snahu v tak složitém úkolu. Nějaký příklad… hm… Otevírání krabičky, do které mu dávám křupinky, když někam jdeme, pro případ nouze. Nebo nakrájené ovoce. Jsou to taková ta víčka, kdy člověk musí fakt zabrat, aby krabičku otevřel a většinou pomůže, když to vezme za ten jeden okraj, kde je zobáček. Místo toho, abych mu to otevřela, když za mnou přijde, že mu to nejde (což je vždy má první reakce, kterou bych chtěla nabídnout), snažím se říct něco v duchu: „Já vím, ty krabičky jdou otevřít hodně těžce. Někdy pomůže to chytit za ten okraj, který je trochu větší, než ty ostatní“. A dám mu čas se s tím poprat. Většinou to zvládne.

„Moc se neptejte“ – no, tohle teda z našeho života asi zatím okomentovat nemůžu. Každopádně musím dát autorkám za pravdu, že raději slyším: „Rád tě vidím doma“, než „tak jak ses měla? Co jsi dělala? Kde jsi byla? Kdo tam byl? Jak to šlo? Co budeš dělat teď?“, atd. A sama se přistihnu, že se Kuby opravdu extra vyptávám, i když ani nemůžu čekat nějaké sofistikované odpovědi… :) Takže – zkouším vyřadit zbytečné otázky ze svého slovníku. Uvidíme, jak to půjde.

„Nespěchejte s odpovědí na jejich otázky“ – opět, Kuba je dost malý na to, aby kladl otázky ve stylu Proč, Jak, Kdy, Kdo, Kde, … :) Ale stejně vidím, jak moc mu informace servíruju rovnou před nos. Možná bych se mohla někdy zeptat zpět: „Proč si myslíš, že to tak je?“, nebo když hledá tátu se ho zeptat, „Kde myslíš, že táta je?“ – vždyť často odpovědi i víme, jen jsme líní se nad nimi zamyslet. :) Alespoň já se raději zeptám, než abych sama přemýšlela… :D

„Podpořte děti, aby používaly zdroje mimo dům“ – opět to asi využiju spíš později, ale i teď vidím, jak obrovský tlak na sebe cítím, když chce Kuba něco vysvětlit a já odpověď nevím. Mám tendenci odpovídat zjednodušeně, nebo to nějak zamést pod koberec… Je o moc lepší říct, že nevím a že to můžeme zjistit společně! A i když odpověď vím, proč to stejně společně znovu nezjišťovat? V knížce, někde venku, u lidí, kteří o tom více vědí…

„Neberte jim naději“ – jejda, tak tohle je něco, na co mám pocit, že jsou rodiče experti…  :) A nejen rodiče, i někteří kamarádi, prarodiče… A já z vesela dělám někdy totéž, aniž bych o tom věděla. Ať už je to nějaký úkol, který si Kubí vezme do hlavy, že chce udělat a já mám pocit, že to nezvládne a nezapomenu mu to říct („Nelez tam, spadneš.“, „Tu kostičku se ti nepodaří tam dát“, „Tam nedosáhneš, jsi moc malý“ – když si Kuba následně na to přinese sám stoličku… :) …atd.), nebo mu to ani neříkám, ale rovnou to udělám místo něj! Jen vysílám signál, jsi hloupý, nešikovný, nezvládneš to. Když se děti ale snažíme chránit před zklamáním, chráníme je vlastně i před jejich úsilím, sny, nadějí a někdy i před dosažením úspěchu, který možná měly na dosah!

Další tipy, jak podpořit samostatnost?

Nechte dítěti na starost jeho vlastní tělo (viz. „uprav se“, „narovnej se“, atd.)

Přestaňte ho napomínat za každou maličkost… často komentujeme věci, které se bez našeho komentáře OPRAVDU obejdou…

Nemluvte o dítěti před ním, ať je jakkoliv malé. Náš Kubí např. vždycky, když o něm něco řeknu, tak to ihned pozná a do hovoru se zapojuje. Jak by ne, když je řeč o něm! Nám by se to také nelíbilo! A dítě tomu rozumí, ne že ne!

Nechte na dítěti, aby odpovědělo… Otázky tipu: A jak se jmenuje ten váš chlapeček? – pardon, ale proč bych na to měla odpovídat já? :) A když Kubí říct jméno nechce, nebo když se jen stydí… mohu pomoci jemu, aby sám odpověděl? Nemusím přece ihned sama na všechno odpovídat, když by to zvládl sám…

Ukažte, že respektujete možnou připravenost svého dítěte. U nás typickým příkladem nočník… :) Sice už cca. měsíc Kuba nemá plínky, někdy stejně dojde k nějaké nehodě. Vidím, jak moc mu pomáhá, když mu řeknu, že to nevadí, že příště to třeba vyjde, že se postupně naučí poznat čím dál lépe, kdy už je čas běžet na záchod. Oceňuju jeho snahu, nekárám ho za to, že se mu nedaří. A vidím, jak moc to on oceňuje nazpět. Jakou mu dělá radost, že mu rozumím!

Dávejte si pozor, abyste neříkali příliš často „ne“… Už jsem o tom psala blog (odkaz tady)… Tak jen komentář, jak nám to jde… :) ufff…. je to těžkýýýýý…. :D :D Ale když jsem pozorná, dělá to zázraky. Vyměnit věty typu: „Nemůžeš si teď hrát. Teď ne. Je oběd.“ za věty: „Ano, můžeš si hrát, hned jak se najíš“ – dělá zázraky!! Moc nám to pomohlo např. s ukončením kojení. Před týdnem jsem po roce a cca. 10 -11 měsících přestala kojit (asi o tom napíšu jiný blog). A na Jakubovy žádosti typu: „Maminko, mlíčko“ jsem se místo „Ne, nedám, nemám… :)“, snažila odpovídat „Já vím, že bys chtěl mlíčko. Ráda bych ti dala, ale už to nejde. Mohu ti místo toho dát …“. Kuba reagoval na tyhle dva typy odpovědí úplně rozdílně.

No… opět jsem se nějak rozepsala… :-) Tak že radši konec… :-) těším se na vaše reakce!