Trochu nevyžádané lekce do života…

Jedna z nejdůležitějších věcí, na které mi záleží při výchově je samostatnost Jakuba… Když jsem se na to téma poslední dobou zaměřila, zjistila jsem, že dělám obrovskou spoustu věcí, které jsou úúúúplně v rozporu s tím, aby se Kuba pomalu stavěl na vlastní nohy. (Jej, to zní fakt komicky, když mluvím o dvouletém dítěti, že? :-) ) Nejlépe se mi to pozorovalo venku, na hřišti, kde jsou další děti (a jejich rodiče, či prarodiče).

Nechtěla jsem být máma, jejíž dítě bude neustále brát hračky ostatním, nebo jejíž dítě bude padat z výšek, kam se vůbec nemělo dostat… Takže jsem se přistihla, že častěji, než bych chtěla, Kubu neustále okřikuju, zasahuju do různých rozporů mezi ním a dalším dítkem (hlavně když na mě velmi opovrženě kouká maminka dotyčného dítka, když dlouho nezasahuju), ukazuju mu, kde co může dělat, nebo mu zakazuju lézt někam, kam se zrovna vydal. Doufala jsem, že ho „naučím“, jak se chovat k ostatním, jak na sebe být opatrný, atd. Co mi ale nedošlo bylo, že ho tím učím také další „velmi užitečné věci“. Jaké?

„Nejsi schopný si své problémy vyřešit sám.“ Tím, že jsem zasahovala do situací, kdy si Jakub nevěděl rady v první chvíli, jsem mu nedala ani možnost se nad problémem zamyslet a zkusit ho vyřešit sám. Hned jak jsem viděla známky frustrace, přispěchala jsem na pomoc a situaci začala řešit. Takových situací je ale opravdu moc! Starší dítě mu vezme hračky… chce vylézt někam, kam nedosáhne, protože je ještě moc malý… Bohužel tím, že jsem ho někam vysadila, nějaký konflikt za něj vyřešila, někam ho odnesla, nebo mu jen přesně ukázala, jak se věci dělají, jsem z něj dělala jen člověka čím dál víc závislejšího.

„Neriskuj, může se ti něco stát.“ Podle mne žádná máma nechce, aby se jejímu dítěti něco stalo. Mnoho z nás ale pravděpodobně zasahuje ve chvílích, kdy bychom ještě zasahovat neměli. Opravdu je nutné dítě odrazovat od čehokoliv nového, kam se vydá? Od čehokoliv, kde máme pocit, že by se mu ještě mohlo něco stát? Kuba je od malička extrémně zvídavý a mám pocit, že vůbec nemá strach, ani pud sebezáchovy… :D Takže často, když např. jede moc rychle na motorce z kopce, tak ho zastavuju, když leze na klouzačce po schodech jen z tyčí, kde vidím, jak se mu kloužou nohy dolů (a už ho vidím spadlého dole se zuby vyraženými o tyč), tak už jsem u něj a pomáhám mu nahoru, nebo mu danou věc zakazuju a sundávám ho dolů. Když se ale nad věcí zamyslím s klidnou hlavou a s nadhledem, musím uznat, že ho odrazuji i od věcí, které by pravděpodobně zvládl (možná s modřinou napoprvé), které nejsou tak nebezpečné a přenáším na něj jen svůj strach, který mu v životě rozhodně nebude pomáhat. V životě přece musíme riskovat, jestli se nechceme „zaprdnout“ na nějakých malých problémech a neposouvat se dál!

„Když se nudíš, zabavím tě.“ Pro mne jeden z těch těžších bodů na přiznání si. Všude okolo mě hodně maminek a babiček říkalo: „Podívej, jaká je to dobrá máma! Pro svoje děti by udělala cokoliv!“ Takže já měla vždy pocit, že opravdu musím pro Kubu udělat cokoliv, abych byla dobrá máma. Ale přeci za něj nemusím i myslet!! Když zrovna neví co by, tak nemusím hned přispěchat a zabavovat ho… Nemusím ho houpat na houpačce jen proto, že ho to baví, hodiny a hodiny času.. :) Čímž neříkám, že si s ním hrát nechci, nebo že s ním svůj čas netrávím… :-) Jen říkám, že zjišťuju, že když ho nechám a hned nepřispěchám na pomoc jako vrchní bavič, často si najde způsob, jak se zabavit sám.

„To, co tě zajímá, není důležité.“ Krásný příklad z hřiště… Dvě děti posílaly bábovičky dolů po skluzavce. Obě maminky hned přispěchaly a spustily: „bábovičky na klouzačku nepatří. Bábovičky se klouzat nechtějí. Na klouzačce se kloužou jenom děti. Co tě to napadlo zase za blbost?“, atd. Sledovala jsem to z dálky, Kuba se mnou… :-) A přemýšlela jsem… Od čeho ty hřiště jsou? Nejsou tu od toho, aby tu děcka mohly dělat to, co nesmějí dělat doma? Aby zkoumaly věci, které se jim nepodaří dělat doma? Když nikomu neubližují a nemohou se zranit, proč je omezovat? Vždyť ty děti zkoumaly nejzákladnější fyzikální zákony! Opravdu moc je zajímalo, jaké to je, poslat bábovičky dolů z klouzačky a vidět, kam dopadnou, jak dopadnou, jestli vyletí (jestli pojedou pořád stejně)… Proč máme pocit, že jen naše nápady, jak se bavit a učit, jsou ty správné?

„Sám to prostě nezvládneš.“ Jak nerada si přiznávám tenhle bod. Co opravdu chci, je to, aby Jakub věřil ve své schopnosti a v to, že si umí poradit. Ale pokaždé, když se mu snažím ukázat, jak se chovat v určité situaci, jak něco udělat, co ještě neumí, jak něco nedělat, aby ho měly ostatní děti rády… Učím ho hlavně to, že mě potřebuje, abych ho z těchto situací dostala ven, protože sám to nezvládne. Au Auuuuu. Tohle fakt nechci.

Bohužel je pro mne opravdu těžké překonat tlak okolí (ostatních rodičů a prarodičů na hřišti), kteří často stojí za zadkem svého dítěte úplně nonstop a vždy, když by mělo dojít k nějakému konfliktu, nedovolí svým dětem situaci řešit po svém. Ode mě se potom, sice mnohdy nevyřčeně, čeká to samé. Mám pocit, že se ode mě čeká, že zasáhnu, když Jakub bude brát hračky někomu jinému. Čeká se ode mě, že zasáhnu, když Kuba nebude chtít půjčit své hračky někomu jinému. Čeká se ode mě, že zasáhnu, když Kuba bude stát pod klouzačkou, když jiné dítě sedí nahoře a chce jet, čeká se ode mě, že zasáhnu, když Kuba sedí nahoře na klouzačce a nějaké jiné dítě sedí dole pod ní. Čeká se ode mě, že zasáhnu, když Kubovi nejde postavit bábovička a začíná se u toho rozčilovat. Čeká se ode mě, že budu „jéjovat“, když se Kubovi daří stavět bábovičky a čeká na to, že si toho někdo všimne… :) No… Ale jak já mám naučit své dítě samostatnosti, když mi to ostatní okolo nedovolí? Tak že jsem se rozhodla… Je mi jedno, jak se na mě bude dívat celé sídliště… :) Nebudu své dítě vychovávat jinak, než já sama chci, jen proto, že „se někdo dívá“ a že si ostatní budou pod vousy remcat, jaká jsem špatná máma. Zasahovat prostě budu jen v případě, že Kuba bude fyzicky ubližovat někomu jinému, nebo když už by se mu mohlo opravdu stát něco vážného. Mou pozornost mít samozřejmě bude, ale ne nonstop.

To, jak chci podporovat Kubovu nezávislost na mě, asi napíšu už do dalšího blogu. Tenhle post už je nějaký extra dlouhý…. :(

Smutné je, že někdy podle mě rodičům nevědomky dělá radost, když vědí, že jejich děti je potřebují. Každý z nás asi potřebuje mít pocit nepostradatelnosti, toho, že jsme užiteční, důležití… Pro naše děti ale budeme vždycky důležití! Neznamená to ale, že je musíme nevědomky učit, jak na nás být závislí…

Napadá mě citát od Richarda Bacha… „If you love someone, set them free. If they come back they’re yours; if they don’t they never were.” (můj neprofi překlad… :) „Když někoho miluješ, dej mu svobodu. Když se vrátí, je tvůj. Když ne, nikdy nebyl.“)