Opravdu umíme naslouchat?

Když už jsem byla poslední dny u toho tématu emocí, všímala jsem si svých reakcí na emoce u Kubíka a zjistila jsem, jak opravdu těžké je naslouchat nejen ušima, ale také srdcem, co mi chce říct. Doopravdy umět naslouchat a vcítit se je možná větší umění, než se zdá…

Nevím jak vy, ale když za mnou někdo přijde s nějakým problémem, s něčím, s čím se mi chce svěřit, s čím si neví rady, upadnu do hodně chybného přesvědčení, že ten člověk za mnou přišel proto, abych mu pomohla ten jeho problém vyřešit. Ale tak to přeci téměř nikdy není. Většině lidí je přece jasné, že my za ně jejich problémy nevyřešíme! Chodíme se svěřit ostatním hlavně proto, že chceme, aby nás někdo vyslechl, nebo abychom si mohli sami urovnat naše myšlenky tím, že je někomu řekneme, že o nich budeme moct mluvit. Když nám není fajn, chceme cítit porozumění, chceme mít pocit, že nás nebude nikdo kritizovat, ani hodnotit, ale že nás vyslechne, s otevřeným srdcem.

Ale jak doopravdy umíme naslouchat? Tady je pár příkladů rolí, se kterými jsme se určitě všichni už setkali, ať už u nás samotných (když za námi přišlo naše dítko, nebo někdo známí), nebo u někoho, komu jsme se s něčím svěřovali…

–       Učitel –  když za námi dítě přijde s problémem, začneme mu říkat, co si myslíme, že má začít dělat… začneme ho poučovat… Tím se ale postavíme do role „poradce“, do role někoho, kdo to ví přece lépe… Tady je asi potřeba zmínit, že jedno ze zlatých pravidel dobré komunikace je: nedávat nevyžádané rady.

–       Zdravotní sestřička Červeného kříže – v této roli potom, co vyslechneme problém dítěte, tak následuje velké politování a ujištění, že se mu budeme určitě snažit pomoct (a hledáme způsob, jak za něj problém vyřešit). Politování ale přeci často vyvolává pocit bezmoci, poraženectví, závislosti na vnějších okolnostech!

–       Soudce – v této roli dítě vyslechneme, posoudíme situaci, vydáme rozsudek. („Tvůj přítel to udělal špatně, tys to udělal dobře. Už se s ním nekamaraď“). V roli soudce můžeme obviňovat dítě, okolí, společnost… V této roli ale přímo, nebo nepřímo vystupujeme např. i proti někomu dalšímu, koho často ani osobně neznáme, u situace jsme nebyli…atd.

–       Vyšetřovatel – v této roli vyslechneme problém a pak se nadále vyptáváme… „Kdy se to stalo? Kdo tam všechno byl? Co ti řekl ten kamarád? Co pak udělal šéf?“ Tím se stavíme do role toho, kdo určuje směr celého rozhovoru, kdo určuje to, o čem se bude mluvit a jak dlouho. Nenecháme plynule vypovídat toho, kdo to potřebuje. Navíc, pokud je dítě v zajetí emocí, nemůžeme po něm chtít logické, rozumové odpovědi!

–       Analytik – v této roli srovnáváme problém našeho dítěte, nebo přítele, s někým jiným. Snažíme se ukázat jiný pohled – „Představ si, když bys neměl práci! To bys měl teprve problémy!“ Tím, že budeme dávat za příklad sebe, někoho jiného, nebo srovnávat trápení dítěte s něčím horším, nebo připomínat pozitivní věcí – ukazujeme tím jen to, že problém, se kterým za námi daný člověk přišel, je podle nás malicherný. V tu chvíli se asi většina z nás stáhne a rozhodně už nemá chuť se svěřovat…

V každé z těchto rolí okrádáme naše dítě o tři věci: o potřebu se vypovídat a být vyslyšen; o potřebu, aby mu někdo rozuměl pocitově, srdcem; a o možnost si to sám promyslet a rozhodnout se o tom, jak daný problém vyřešit.

Ale jak s dětmi, které ještě neumí pořádně mluvit, sdílet své pocity, jen pláčou, vztekají se, nebo se nějak jinak nechají zajmout ve víru emocí? Jak už jsem psala v minulém blogu, nám pomáhá, když necháme Kubího plakat, jak dlouho potřebuje, většinou ho obejmu, nijak ho nekomentuju, možná popíšu to, co se děje, slovy, abych mu dala možnost na to reagovat (aby mi třeba kývnul, že to chápu dobře, nebo se i rozmluvil, když mu dám slova). Když se uklidní, bylo by fajn se ho zeptat, co si ON myslí, že by se dalo za dané situace dělat. Když na to ještě není ready, můžu dát možnosti… aby měl na výběr a rozhodl se sám… Někdy možná ani není třeba hledat možnosti řešení – někdy stačí, když tam prostě jsme…