„Ty jsi šikulka!“ „Ty jsi tak rozumný kluk!“ „Ty jsi chytrolínek!“

Již několik týdnů se snažím najít slova, jak napsat tento příspěvek. Tohle téma mi přijde (pro mne) ale tak složité a „proti všemu, na co jsem zvyklá“, že jsem nemohla najít slova. Četla jsem proto velké množství materiálů, různých studií, abych byla schopná si v tom sama pro sebe udělat jasno. Ráda věci chápu a ještě radši pro ně mám osobní zkušenost, abych věděla, co a proč dělám. Takže… dneska jsem se konečně odhodlala – také proto, že jsem si již mnohokrát ověřila teorii v naší „domácí praxi“… :-)

Určitě máte tu samou zkušenost, kterou mám já. Kamkoliv jdu, ať je to park, dětské hřiště, škola… všude je slyšet nějaké hodnocení dětí. Ať už pozitivní, nebo negativní. To, že negativní hodnocení je spíš na škodu, než k užitku, je asi jasné. Ale co pozitivní? Co věty typu: „ty jsi ale šikulka!“, „Tys mi ale udělal radost!“, „Ty jsi náš chytrý kluk!“ Pomáhají dětem v jejich vývoji?

Teď bych chtěla jen udělat jasno v tom, že mi nejde o to, abychom děti nepodporovali, abychom je neobjímali, nekomentovali to, co dělají, nepomáhali jim cítit se dobře ve vztahu k sobě samým! Chvála a odměny jsou ale něco úplně jiného… Ale proč? Zkusím to shrnout asi do pěti bodů.

Manipulujeme děti tam, kde je chceme mít… Když dítěti řeknu, jaký je šikulka, že nevylil tu vodu z hrníčku… Je to jako odměna. Snažím se, aby dítě příště dělalo to, co já chci, co já si přeju. Je pravda, že krátkodobě takové pochvaly určitě mohou fungovat – jednoduše proto, že děti velmi dají na to, co si myslíme. Ale my máme přeci zodpovědnost toho nevyužívat! „Ty jsi šikulka“ v situaci, kdy si jen sami sobě ulehčujeme život, je využívání dětské závislosti na nás a našem názoru – samotné dítě z toho nic moc nemá.

Vytváříme závislost na hodnocení z venku… Někdy máme opravdu obrovskou radost z toho, co se tomu našemu prckovi povedlo. I v této situaci je ale potřeba se na to podívat z blízka. Pochvala totiž může spíš než zvednout sebevědomí vytvářet závislost na našem hodnocení a na našich pochvalách. Dítě potom velmi spoléhá na náš názor, na naše rozhodnutí o tom, zda se mu něco povedlo, nebo nepovedlo, namísto toho, aby se naučilo si dělat názor vlastní a hodnotit samo sebe. Vede to k tomu, že svou hodnotu pak odvozují od toho, zda se na ně smějeme, či zda je chválíme, či nikoliv. Některé studie dokonce ukazují, že děti, které jsou hodně chválené, si jsou daleko méně jisté sami sebou, bojí se vyjadřovat svůj názor, změní názor hned když se setkají s tím, že druhý člověk s nimi nesouhlasí, raději utečou od těžkého úkolu a vyberou si lehčí, aby nezklamaly.

Krademe jim tu radost z úspěchu… Děti mají přece právo sami se rozhodnout, jestli se jim něco povedlo a sami si vychutnat svůj úspěch, když dojdou k názoru, že ano. Když mu pokaždé řekneme, jak je šikovný, nebo jak se mu to hezky povedlo, tak mu vlastně říkáme, jak se má cítit. Jen pro upřesnění – je mi jasné, že naše hodnocení a provázení je někdy nutné (hlavně u batolat a předškoláků) – ale soustavné hodnocení a záplava pochval potřeba rozhodně nejsou.

I když hodnotíme pozitivně – pořád hodnotíme – a komu z nás je příjemné, když nás někdo hodnotí? Sleduje, co děláme dobře a co špatně, neodpustí si poznámky?

Snižujeme jejich zájem o aktivitu, protože zvyšujeme zájem o pochvalu. Motivuje pochvala děti? Ano, určitě je motivuje – k tomu, aby dělaly vše proto, aby pochvalu získaly. A když tam vidina pochvaly není? Dítě ztrácí zájem. Co je ale smutné, že někdy ztrácí zájem i o to, co před tím dělalo opravdu rádo i bez pochvaly!

Snižujeme samotný úspěch… Jakoby nebylo málo, že podtrháváme samostatnost dětí, jejich radost a zájem, my ovlivňujeme i to, jak se jim daná činnost povede příště! Když dítě pochválíme za to, jak se jim např. povedl ten test z matiky, vytváříme svým způsobem tlak „jen tak dál“, který sám o sobě ovlivňuje. Dítě je někdy nervóznější, aby nezklamalo, někdy se bojí riskovat (co když by to nevyšlo) a možná i tím, že ztrácí zájem o aktivitu takovou, ale snaží se jen naplnit naše očekávání, tak to prostě už třeba nejde tak, jako dřív…

Pro mne bylo extrémně těžké přestat s tou neustálou chválou a hodnocením, které jsem dávala – zvyk je opravdu železná košile. Čím víc jsem si ale dávala pozor na jazyk, tím víc mi došlo, že nechválím proto, že by to Jakub potřeboval slyšet – ale proto, že já jsem to potřebovala říct. Co ale opravdu děti potřebují? Opak pochval! Pochvala je vždy něčím podmíněná (úspěchem dítěte v něčem). Děti potřebují ale ničím nepodmíněnou lásku, podporu a naši pozornost. Když je tato ničím nepodmíněná láska přítomna, „ty jsi šikulka“ není potřeba. Když tam tato nepodmíněná podpora není, „ty jši šikulka“ už nepomůže.

Tak že jak tedy reagovat, když chceme ocenit úspěch, kterého dítě dosáhlo?

Můžeme zůstat zticha. Nic neříkat. Nechat dítě, ať svůj úspěch ocení samo, usmát se na něj potom…

Můžeme říct, co vidíme… jednoduchý popis situace… Určitě můžeme říct nějaká slova uznání… Ukázat naší důvěru a víru v dítě tak, aby ono samo mohlo dojít k víře v sebe… Ocenit úsilí a zlepšování se (namísto toho, abychom vyžadovali výsledky)… Projevit vděčnost za jeho spoluúčast a pomoc…

„Opravdu jsi pracoval tvrdě!“

„Vypadá to, že si to opravdu užíváš.“

„S tím obrázkem sis dal docela práci. Vidím tady stromy, lišku, domeček má rozsvícená okna…“

„Vidím, že jsou všechny kousky skládačky už u sebe. To jsi na sebe asi docela pyšný! A muselo to být dost náročné, když jsi nad tím strávil tak dlouhou dobu!“

„Zlepšuješ se v…“

„Bylo od tebe moc milé, že jsi…“

„Věřím ti.“

Když vidíme, že dítko se např. podělilo o svou svačinu, protože jiné si ji zapomělo doma, můžeme např. spíš dítku přiblížit, jak se asi cítí ten druhý člověk: „Podívej se na Terezku! Vypadá, že je moc ráda, že ses s ní podělil o svou svačinu!“ To je něco jiného, než když bychom mu říkali: „Ty jsi tak hodný kluk! Jsem na tebe pyšná!“

Můžeme méně mluvit a více se ptát… Můžeme určitě říct, která část obrázku na nás udělala největší dojem… Ale nebylo by ještě lepší zjistit, která část obrázku byla nejtěžší pro dítě nakreslit? A ze které části má největší radost? … Např. věta: „Teda, jak se ti povedlo nakreslit tak věrnou kopii tátovy ruky? Jak se ti podařilo odhadnout přesnou velikost?“ – určitě podnítí zájem dítěte o kreslení víc, než: „Ty jsi ale šikulka“ (což, jak jsem už psala, může mít vlastně úplně opačný efekt).

Takže vlastně na začátku pro mě špatné zprávy, že pozitivní hodnocení možná není tak pozitivní… Ale dobré zprávy, že vlastně vůbec nemusím hodnotit, abych dítě podpořila!

Tímhle opravdu nechci říct, že naše projevy nadšení, děkování… by všechny měly dítěti ubližovat! Chtěla bych jen, sama ve své výchově, omezit tyto „bezmyšlenkovité pochvaly“ a nahradit je něčím, co vzbudí ještě větší zájem dítěte v to, co dělá a podpoří jeho vlastní nezávislost, víru v sebe sama a ve své vlastní hodnocení.