Akorát jsem dočetla jeden článek na blogu moc zajímavé maminky, která si stěžovala na to, že jí pan doktor při každé návštěvě říká, jak ta její holčička si s ní dělá co chce a že by se měla naučit, kdo je tu pánem… Dokonce to pak došlo tak daleko, že dvouleté dceři pan doktor sám řekl, že by si měla zvyknout, že máma je ten šéf a že prostě musí dělat to, co chce máma. Naštěstí se maminka nenechala zviklat a hbitě reagovala… „Ne. Ona se nemusí učit, že já jsem ten šéf. Ona je šéf jen sebe samé. A já jsem svůj šéf. Každopádně spolu rádi spolupracujeme. Náš život je lepší, když se dohodneme na našem společném cíli.“
Ani nevíte, jak ráda jsem si pak přečetla, že celá tahle nepohoda na začátku návštěvy u lékaře pak přinesla zajímavou diskuzi o přístupu k dítěti a k výchově. Protože vážně – Komu z vás vyhovuje, když vás někdo peskuje, říká, co máte dělat a hněvá se, když neděláte, co on po vás chce? Nejste raději sami svým pánem, se svou hlavou a svým uvážením? Nespolupracujete raději s lidmi, kteří vás respektují, kteří chápou, že máte své zájmy a své cíle?
Jen proto, že je dítě malé, by mělo být považováno za něco hloupého, skoro jako malé zvířátko, které nemá svůj rozum, své sny a své ambice? Jen to, že jsem větší, silnější a umím se lépe vyjadřovat, přece neznamená, že má přání jsou lepší, než přání mého dítěte a že si zasloužím více respektu! Jen to, že mě už to nebaví venku a chci jít domů a Jakub chce být ještě chvíli venku, přece neznamená, že se musíme ihned sebrat a jít!
V životě všichni musíme umět dělat kompromisy, chápat potřeby druhého, být schopni se vcítit do druhé osoby, vyslechnout její přání… Alespoň pro mě jsou to velmi důležité a užitečné vlastnosti, které chci Jakubovi předat. Jak jinak to mohu Jakuba naučit, než tím, že mu půjdu příkladem? To ale znamená, že musíme dělat kompromisy oba – ano, i já je musím dělat!!
Jakub není můj pejsek, který mě bude poslouchat na slovo… :) A já to tak ani nechci! Věřím, že i malé děti se mohou naučit jednat tak, aby respektovaly potřeby druhého člověka a zároveň naplňovaly své vlastní, aby byly schopny se vcítit do druhého, aby byly odpovědné a chápaly, že jejich činy vždy nesou následky (v pozitivním, i negativním). Tohle je ale přeci nemáme šanci naučit, když po nich budeme chtít, aby nás vždy poslechly na slovo!