Trochu nevyžádané lekce do života…
Jedna z nejdůležitějších věcí, na které mi záleží při výchově je samostatnost Jakuba… Když jsem se na to téma poslední dobou zaměřila, zjistila jsem, že dělám obrovskou spoustu věcí, které jsou úúúúplně v rozporu s tím, aby se Kuba pomalu stavěl na vlastní nohy. (Jej, to zní fakt komicky, když mluvím o dvouletém dítěti, že? :-) ) Nejlépe se mi to pozorovalo venku, na hřišti, kde jsou další děti (a jejich rodiče, či prarodiče).
Nechtěla jsem být máma, jejíž dítě bude neustále brát hračky ostatním, nebo jejíž dítě bude padat z výšek, kam se vůbec nemělo dostat… Takže jsem se přistihla, že častěji, než bych chtěla, Kubu neustále okřikuju, zasahuju do různých rozporů mezi ním a dalším dítkem (hlavně když na mě velmi opovrženě kouká maminka dotyčného dítka, když dlouho nezasahuju), ukazuju mu, kde co může dělat, nebo mu zakazuju lézt někam, kam se zrovna vydal. Doufala jsem, že ho „naučím“, jak se chovat k ostatním, jak na sebe být opatrný, atd. Co mi ale nedošlo bylo, že ho tím učím také další „velmi užitečné věci“. Jaké?
„Nejsi schopný si své problémy vyřešit sám.“ Tím, že jsem zasahovala do situací, kdy si Jakub nevěděl rady v první chvíli, jsem mu nedala ani možnost se nad problémem zamyslet a zkusit ho vyřešit sám. Hned jak jsem viděla známky frustrace, přispěchala jsem na pomoc a situaci začala řešit. Takových situací je ale opravdu moc! Starší dítě mu vezme hračky… chce vylézt někam, kam nedosáhne, protože je ještě moc malý… Bohužel tím, že jsem ho někam vysadila, nějaký konflikt za něj vyřešila, někam ho odnesla, nebo mu jen přesně ukázala, jak se věci dělají, jsem z něj dělala jen člověka čím dál víc závislejšího.
„Neriskuj, může se ti něco stát.“ Podle mne žádná máma nechce, aby se jejímu dítěti něco stalo. Mnoho z nás ale pravděpodobně zasahuje ve chvílích, kdy bychom ještě zasahovat neměli. Opravdu je nutné dítě odrazovat od čehokoliv nového, kam se vydá? Od čehokoliv, kde máme pocit, že by se mu ještě mohlo něco stát? Kuba je od malička extrémně zvídavý a mám pocit, že vůbec nemá strach, ani pud sebezáchovy… :D Takže často, když např. jede moc rychle na motorce z kopce, tak ho zastavuju, když leze na klouzačce po schodech jen z tyčí, kde vidím, jak se mu kloužou nohy dolů (a už ho vidím spadlého dole se zuby vyraženými o tyč), tak už jsem u něj a pomáhám mu nahoru, nebo mu danou věc zakazuju a sundávám ho dolů. Když se ale nad věcí zamyslím s klidnou hlavou a s nadhledem, musím uznat, že ho odrazuji i od věcí, které by pravděpodobně zvládl (možná s modřinou napoprvé), které nejsou tak nebezpečné a přenáším na něj jen svůj strach, který mu v životě rozhodně nebude pomáhat. V životě přece musíme riskovat, jestli se nechceme „zaprdnout“ na nějakých malých problémech a neposouvat se dál!
„Když se nudíš, zabavím tě.“ Pro mne jeden z těch těžších bodů na přiznání si. Všude okolo mě hodně maminek a babiček říkalo: „Podívej, jaká je to dobrá máma! Pro svoje děti by udělala cokoliv!“ Takže já měla vždy pocit, že opravdu musím pro Kubu udělat cokoliv, abych byla dobrá máma. Ale přeci za něj nemusím i myslet!! Když zrovna neví co by, tak nemusím hned přispěchat a zabavovat ho… Nemusím ho houpat na houpačce jen proto, že ho to baví, hodiny a hodiny času.. :) Čímž neříkám, že si s ním hrát nechci, nebo že s ním svůj čas netrávím… :-) Jen říkám, že zjišťuju, že když ho nechám a hned nepřispěchám na pomoc jako vrchní bavič, často si najde způsob, jak se zabavit sám.
„To, co tě zajímá, není důležité.“ Krásný příklad z hřiště… Dvě děti posílaly bábovičky dolů po skluzavce. Obě maminky hned přispěchaly a spustily: „bábovičky na klouzačku nepatří. Bábovičky se klouzat nechtějí. Na klouzačce se kloužou jenom děti. Co tě to napadlo zase za blbost?“, atd. Sledovala jsem to z dálky, Kuba se mnou… :-) A přemýšlela jsem… Od čeho ty hřiště jsou? Nejsou tu od toho, aby tu děcka mohly dělat to, co nesmějí dělat doma? Aby zkoumaly věci, které se jim nepodaří dělat doma? Když nikomu neubližují a nemohou se zranit, proč je omezovat? Vždyť ty děti zkoumaly nejzákladnější fyzikální zákony! Opravdu moc je zajímalo, jaké to je, poslat bábovičky dolů z klouzačky a vidět, kam dopadnou, jak dopadnou, jestli vyletí (jestli pojedou pořád stejně)… Proč máme pocit, že jen naše nápady, jak se bavit a učit, jsou ty správné?
„Sám to prostě nezvládneš.“ Jak nerada si přiznávám tenhle bod. Co opravdu chci, je to, aby Jakub věřil ve své schopnosti a v to, že si umí poradit. Ale pokaždé, když se mu snažím ukázat, jak se chovat v určité situaci, jak něco udělat, co ještě neumí, jak něco nedělat, aby ho měly ostatní děti rády… Učím ho hlavně to, že mě potřebuje, abych ho z těchto situací dostala ven, protože sám to nezvládne. Au Auuuuu. Tohle fakt nechci.
Bohužel je pro mne opravdu těžké překonat tlak okolí (ostatních rodičů a prarodičů na hřišti), kteří často stojí za zadkem svého dítěte úplně nonstop a vždy, když by mělo dojít k nějakému konfliktu, nedovolí svým dětem situaci řešit po svém. Ode mě se potom, sice mnohdy nevyřčeně, čeká to samé. Mám pocit, že se ode mě čeká, že zasáhnu, když Jakub bude brát hračky někomu jinému. Čeká se ode mě, že zasáhnu, když Kuba nebude chtít půjčit své hračky někomu jinému. Čeká se ode mě, že zasáhnu, když Kuba bude stát pod klouzačkou, když jiné dítě sedí nahoře a chce jet, čeká se ode mě, že zasáhnu, když Kuba sedí nahoře na klouzačce a nějaké jiné dítě sedí dole pod ní. Čeká se ode mě, že zasáhnu, když Kubovi nejde postavit bábovička a začíná se u toho rozčilovat. Čeká se ode mě, že budu „jéjovat“, když se Kubovi daří stavět bábovičky a čeká na to, že si toho někdo všimne… :) No… Ale jak já mám naučit své dítě samostatnosti, když mi to ostatní okolo nedovolí? Tak že jsem se rozhodla… Je mi jedno, jak se na mě bude dívat celé sídliště… :) Nebudu své dítě vychovávat jinak, než já sama chci, jen proto, že „se někdo dívá“ a že si ostatní budou pod vousy remcat, jaká jsem špatná máma. Zasahovat prostě budu jen v případě, že Kuba bude fyzicky ubližovat někomu jinému, nebo když už by se mu mohlo opravdu stát něco vážného. Mou pozornost mít samozřejmě bude, ale ne nonstop.
To, jak chci podporovat Kubovu nezávislost na mě, asi napíšu už do dalšího blogu. Tenhle post už je nějaký extra dlouhý…. :(
Smutné je, že někdy podle mě rodičům nevědomky dělá radost, když vědí, že jejich děti je potřebují. Každý z nás asi potřebuje mít pocit nepostradatelnosti, toho, že jsme užiteční, důležití… Pro naše děti ale budeme vždycky důležití! Neznamená to ale, že je musíme nevědomky učit, jak na nás být závislí…
Napadá mě citát od Richarda Bacha… „If you love someone, set them free. If they come back they’re yours; if they don’t they never were.” (můj neprofi překlad… :) „Když někoho miluješ, dej mu svobodu. Když se vrátí, je tvůj. Když ne, nikdy nebyl.“)
Další číslo časopisu Montessori pro Rodinu je na světě!
S velkou radostí sdílím další číslo časopisu Montessori pro rodinu... Stáhnout si…
Lechtání – fajn hra, nebo jen vynucený smích?
Asi jako každý rodič, miluju, když se moje děti smějí. Mnohokrát jsem…
Zajímalo by mě, jak se díváte na situace, kdy si děti např. na hřišti navzájem ubližují. Kde je ta hranice, kdy do toho jejich konfliktu nezasahovat (a učit je tím, že situaci zvládnout vyřešit sami-ale fakt to zvládnou?) a kdy už ano. Já se tedy spíš přikláním k tomu zasáhnout a nenechat ubližovat. Volnější průběh bych tomu asi nechala u dětí stejně starých a silných, když by se jednalo o takové nějaké pošťuchování víceméně vyrovnané….ale u jiného ubližování mi přijde zásah a nastavení hranice potřebné.Protože dítě, kterému je ubližováno, podle mě potřebuje cítit jistotu, že ho rodič nenechá světu napospas a že mu pomůže, a že na vše nemusí být samo….
V situaci, kdy Jakub někomu ubližuje, zasahuju ihned. To je jiná situace, než kterou jsem popisovala v blogu. Nezasahuju, pokud se s někým jen tak dohaduje, pokud se s někým o něco přetahuje, nebo pokud se jen tak z legrace třeba postrkávají. Ale ve chvíli, kdy je jasné, že dochází k jakémukoliv násilí, tak musí přijít jasná hranice, která to zastaví. A je jedno, z jaké strany. Když by někdo např. fackoval Jakuba, on ví, že za mnou může přijít. Já mu v té chvíli pomohu tak, že s ním za dítkem půjdu a pomohu mu artikulovat, že se mu to nelíbí. Protože i to, když by se jen schoval „za máminu sukni“, mi přijde špatné. Nevěděl by potom, jak se v takové situaci chovat, když by tam byl sám. V tuto chvíli ale není dostatečně silný, vyspělý, na to, aby sám chování, které se mu nelíbí, zastavil. Tak že podle mě to, že já jdu s ním a pomohu mu říct: „Mě se to nelíbí, když mě mlátíš“, mu dá jasný vzorec, jak se chovat příště. Většinou ale když je Kuba v té roli „oběti“, tak nezasahuju, dokud on sám mě nezavolá, nebo za mnou nepřijde. Někdy je vidět, že se snaží řešit situaci sám a je supr vidět, že opravdu následuje ty vzorce, které vidí, když situaci řešíme společně. Někdy to samozřejmě nevyjde a pak přijde s pláčem, že chce pomoct. Tam jsem vždy k dispozici a on to ví.
Když uhodí někoho Jakub, snažím se to brát úplně normálně. Je to prcek, neumí jinak zatím vyjadřovat své pocity, svou frustraci… Tak že v tu chvíli hned zasahuju s tím, že chápu, že ho např. opravdu naštvalo, že mu chlapec vzal hračku. Ale že nemůže nikoho plácat. A opět mu pomohu dát slova do pusy a říct je chlapci. Začneme omluvou a potom slovním vyjádřením toho, co se stalo. „Omlouvám se, že jsem tě uhodil. Promiň. Nelíbilo se mi, žes mi vzal hračku. Můžeš mi ji vrátit?“ Ze začátku Jakub vůbec nebyl schopný se omluvit. Nenutila jsem ho a omluvila se za něj. V tuto chvíli už se většinou omlouvá sám. Ale další slova většinou postrádá, protože je v tu chvíli naštvaný, rozčilený, nebo smutný a emoce mu moc nedovolují nějak racionálně uvažovat. Nevadí. Často to neumíme ani my dospělí.
Vždycky samozřejmě záleží na situaci. Ale to, že Jakub vždycky ví, že tam jsem, ať se děje co se děje, ať „zlobí“ nebo je „hodný“ (strašně nerada používám tyhle dvě slova), je úplně zásadní.