Dnes jsem si přečetla moc pěkný příběh o čínském filozofovi Menciovi, jednom z Konfuciových žáků, o jeho matce a o tom, jak velký vliv měl na jeho život její výběr prostředí, ve kterém žili. Příběh mě donutil znovu přemýšlet o vlivu okolí na naše děti, o prostředí a zázemí, které jim sami utváříme a kterým formujeme jejich osobnosti…
Čínská legenda vypráví, že maminka se o Mencia po tom, co jeho otec zemřel, starala sama. Nejdříve bydleli vedle hřbitova. Maminka si ale všimla, jak si chlapec se svými kamarády ze sousedství hraje na to, jak se vzájemně pohřbívají. Přestože 300 let před naším letopočtem bylo velmi složité se kamkoliv stěhovat, řekla si, že se jí nelíbí, jaký vliv má toto prostředí na její dítě, a přestěhovali se do jiné části města, poblíž tržiště. Po nějaké době, když opět pozorovala chlapce, jak si hraje se svými vrstevníky, viděla, že si hrají na obchodníky a smlouvající trhovce, kteří si nejvíce cení toho, když se jim podařilo co nejvíce ošidit kamaráda. Rozhodla se tedy přestěhovat ještě jednou. Tentokrát to bylo do malé chýše v blízkosti školy. Inspirován žáky a studenty ze školy začal chlapec studovat. Nakonec se z něj stal jeden z největších myslitelů své doby.
Často nedovedu pořádně vysvětlit, proč jsme např. s výběrem školky pro Kubíka dělali takové složitosti. Proč nám tolik záleží na tom, aby Kubík vyrůstal v láskyplném prostředí plném podnětů a zkušeností… Tento příběh to pro mne krásně shrnul.
Neustále mě nepřestává překvapovat, jak moc děti „nasávají“ ze svého prostředí. Jak se učí tím, co vidí, slyší, cítí, čeho se dotýkají a co ochutnávají. Nadšeně pozoruju, jak tyto zkušenosti silně ovlivňují jejich vnímání světa, názory na okolí, na lidi, utváří jejich zájmy a koníčky. Formují jejich osobnost, chování, přinášejí radosti a strachy, které je často provázejí celým životem…
Nikdy nemůžeme ovlivnit prostředí, ve kterém se dítko pohybuje, na sto procent. Je mi jasné, že čím starší děti jsou, tím více se vzdálí svému hnízdu a tím více si samy budou vybírat prostředí, které je bude přitahovat a ve kterém se budou chtít pohybovat. Přes to všechno ale věřím, že už i tyto jejich volby jsou do značné míry ovlivněny jejich osobností, zkušenostmi a prostředím, které je „formovalo“ v jejich nejútlejším věku. Také jejich reakce na situace, ve kterých se ocitnou (ať už svou volbou nebo náhodou), budou pravděpodobně hodně ovlivněny všemi předchozími zkušenostmi. Např. nevím, jaký bude Jakub v dospívání nebo v dospělosti, ale věřím, že protože se teď neustále pohybuje v multikulturním prostředí, plném různých jazyků, barev a zvyků, má kamarády z různých zemí, kteří vypadají různě, nebude z něj xenofobní rasista, který by člověka odsoudil na základě barvy jeho kůže nebo náboženského vyznání.
Z celého srdce si jen přeju, abych byla co nejčastěji „probuzená“ a pozorná a všímala si, co se děje, v jakém prostředí se pohybujeme, jaké zázemí utváříme a byla schopná to prostředí okolo nás formovat tak, jak bude podle mého vědomí a svědomí nejlepší pro Jakuba, naši rodinu, i naše okolí.
Výbornej článek, naprosto se s Vámi shoduji.