Jak zachovat klid, když se to zdá úúúúplně nemožné?

Ztrácím klid… Možná je to tím, že bříško mám čím dál větší, termín porodu se blíží a práce se spíše stupňuje, než že by jí ubývalo… ale možná je to prostě jen normální… :-) Tak moc snadno se nechám rozčílit, až mě to samotnou překvapuje. Vždy jsem si myslela, že jsem celkem klidná, empatická, i když možná trochu citlivější. Ale že se o mě budou pokoušet tak silné emoce, že sama sebe budu překvapovat křikem na ty nejbližší, které mám nejraději a kterým bych za žádných okolností nechtěla ublížit… to je trochu šok. A to, že na silné, někdy agresivní výjevy Jakuba budu chtít reagovat ještě agresivněji? Jejda… to už bych snad ani neměla psát, ne?

Kubí je přesně v tom období, kdy prostě zkouší hranice… zkouší, odkud pokud může, kde už narazí… Jenže někdy je toho na mě prostě moc ještě ve chvíli, kdy by to vůbec moc být nemuselo… :-) Vždyť je to přeci jen 30ti měsíční dítě! Je jasné, že bude zkoušet, je jasné, že nebude poslouchat na slovo (vždyť to přece ani nechci!), je jasné, že bude zkoumat tenhle svět… A je jasné, že mu budou „praskat nervy“. Nám také praskají… a to jsme měli X let na to, se naučit s našimi emocemi pracovat! Co chudák to dítě má se sebou dělat, když neví, jak se s těmi silnými nárazy emočního větru v jeho životě poprat? Tak se holt vzteká, křičí, pláče…

Dobrý, teoreticky tohle všechno vím… :-) Ale prakticky, co mám dělat sama se sebou v tuhle chvíli, kdy bych nejradši křičela, vztekala se a plakala taky? Bohužel jsem si až moc dobře vědomá toho, že dítko se učí jen podle vzorů… to znamená, že má reakce je víc než důležitá… Jen že ouvej – tenhle pocit zodpovědnosti ve mě vyvolává ještě větší pocit frustrace… :-) a co s tím?

Mám pár věcí, které mi pomáhají a tak jsem si říkala, že bych se o ně s vámi mohla zkusit podělit. A třeba mi potom napíšete také vaše tipy.

Změna pohledu – často mi pomůže, když zkusím změnit svůj pohled na Kubího. V těch „silnějších okamžicích“ ho často vnímám velmi negativně, jeho chování jako něco, čím se mě snaží rozčílit, nebo něco, co je prostě neakceptovatelné… Když se včas „probudím“, pomůže mi, když změním pohled a podívám se na něj jako na oběť – oběť svých vlastních emocí, člověka, který je tak zoufalý, že mu nezbývá nic jiného, než se chovat tak, jak se chová… Snažím se emočně „odpojit“, v klidu si sednout vedle něj a zhluboka dýchat. Když se mi tohle podaří, často je to to jediné, co on potřebuje. Aby máma zachovala klid a on se k ní mohl přijít také uklidnit. Často to skončí tak, že přijde, přitulí se a pláče a pláče… já nic neříkám a za pár minut je vše napětí odplavené slzami pryč a máme opět klidnou společnou chvilku. Bohužel tato změna pohledu je celkem náročná na nás jako rodiče… takže – co když se přeci jen necháme strhnout? :)

Poznat své „spouštěče“ – většinou je to něco konkrétního, co nás nastartuje… Je dobré se zamyslet nad těmito situacemi a okolnostmi, co přesně v nás vyvolalo ten hněv, vztek, smutek… Byl to ten pocit, že mě nikdo neposlouchá? (když mu to říkám už po desáté? :) Nebo to byl pocit ztráty kontroly nad situací? Pocit, že všechny mé možnosti a „triky“ byly vyčerpány a já už opravdu nevím, co jiného mám dělat? Nebo je to pocit, že mě všichni okolo sledují, kritizují, říkají si, jak jsem špatná matka? Nebo jsem jen fakt málo spala, jsem unavená, nemocná, nebo prostě mám moc práce? Ať už je to cokoliv… je dobré vědět, co nás dokáže tak moc dostat. Když už to vím, je dobré se těmto situacím vyhnout, nebo v nich požádat někoho o pomoc. Případně s nimi dál pracovat, aby nebyly tak silné… Už samotné uvědomění toho, co se se mnou děje, je podle mě moc dobrý krok dopředu.

Vyjadřovat nahlas své emoce, své pocity… Ne proto, abych s tím vyhrožovala dítěti! Už tím, že věci pojmenuji, se mi často uleví! Tím, že řeknu nahlas, co se děje, dám také dětem vzor do budoucna. Oni také budou moci své emoce později dobře popsat, když uvidí, jak na to. „Už se začínám opravdu zlobit. Jsem naštvaná a vůbec se mi tahle situace nelíbí.“

Dýchání – jak jednoduché. Všichni to známe. Všem nám to říkali – napočítej si do desíti… :) Mě to vždycky přišlo vtipné. Ale ono to fakt pomáhá!! Dejte si jednu ruku na bříško, druhou na hrudník – 3sekundy nádech do břicha, 3 sekundy výdech. Když vydechujete, ucítíte, že se tělo opravdu uklidňuje. Pokud máte možnost to ještě párkrát zopakovat, ideální. (já se někdy prostě seberu a zavřu se na záchodě, v ložnici, nebo v pracovně, abych se mohla párkrát nadechnout). Také věřím, že je dobré naučit toto dýchací „léčení“ naše děti – co nejdřív.

Znát své hranice a včas vyklidit bitevní pole – ano, někdy to už prostě nejde… A je dobré si to uvědomit a prostě požádat o pomoc. Osobně vím, že než abych zavolala kamarádce, aby přijela na hodinku pohlídat Kubu, tak radši budu dělat hrdinku a často to skončí tak, že se oba „sežereme“ navzájem. Je dobré znát své limity a uvědomit si je dřív, než je pozdě. Často se staráme o všechny okolo, ale zapomínáme se starat sami o sebe. I když nemám komu zavolat, je dobré „cítit sebe sama“ a včas prostě situaci opustit. Můžu se třeba zavřít jen do jiné místnosti, na chvíli… pár nádechů… :)

Humor – jestli se vám podaří ještě na poslední chvíli zastavit vlastní křik, nebo nějaká nepěkná slova… doporučuju rychle vyměnit za nějaký vtípek… Třeba můžete začít zpívat nějakou veselou písničku! :) Cokoliv. Komu by se pak chtělo křičet? :) „Tři čuníci jdou, v řadě za sebou…“ … :)

Myslete na sebe, dobíjejte baterky – jej, to se krásně řekne, že? Kdo si může dovolit delší spánek, klidné jídlo, … ale upřímně – když budete padat na nos únavou – asi si vás děti moc neužijí, co? Tak že – možná raději vyškrtat pár věcí z toho úkolníčku, obětovat některé věci, které děláme pro druhé… a prostě udělat něco, co pomůže nám. A možná díky tomu pak zvládneme těch věcí ještě víc… :)

No… a když už se zachovám tak, jak sama nechci… Omluvit se. Nemusím jít do detailů. Mohu jen později vyjádřit dítku, jak moc mě mrzí, co se stalo. Věřím, že i oni potřebují vidět, že každý z nás někdy dělá chyby, každý z nás se někdy naštve. Každopádně je také dobré, aby věděli, že není v pořádku, když na ně někdo křičí a že by se to nemělo stávat. Proto vidím omluvu jako zásadní – i kvůli tomu, že i oni se tím učí, jak se v těchto chvílích zachovat.

Nikdo není perfektní. Asi pro mě nejdůležitější věc – uvědomit si, že nějaké výčitky, sebemrskačství, nebo pláč nad rozlitým mlékem ze mě lepšího rodiče neudělají. Nejsem perfektní. Nikdy nebudu perfektní. Místo toho, abych se shazovala sama před sebou, je lepší se prostě zvednout, oprášit se a zkusit to znova. Přeci jen – to je prakticky to jediné, co nám zbývá… :-) A věřím, že naše děti nám opravdu pomáhají růst a stávat se lepšími, každým dnem…