Jídlo … příjemná událost, nebo věčný problém?

21.5.2012
By

Včera mi volala kamarádka, ke které na týden přijeli synovci na prázdniny. Sama děti nemá. Řešila celkem klasický rodičovský problém – jeden z kluků nechce jíst nic „pořádného“, nejraději by jen sušenky, hranolky… Potom, co jsme to asi hodinku řešili mi došlo, že je to fakt “klasika” a že by možná stálo za to, na toto téma otevřít diskuzi i na našem blogu… :)

Svůj vlastní postoj bych shrnula asi takhle… Mou povinností není, aby Kuba něco snědl. Mou povinností je, abych mu nabízela ve správný čas to správné jídlo. Aby měl vždy po ruce nějakou zdravou svačinku a aby měl přístup k rozmanitosti ve svém jídelníčku. To, jestli bude jíst, nebo ne, je už jeho volba. (I když samozřejmě se budu snažit, aby ho jídlo lákalo a aby si k němu vytvořil hezký vztah).

Bohužel se velmi často setkávám s názorem, že je přece lepší, „aby něco snědl“, než aby měl hlad. Což často vede k tomu, že potom, co dítě nechce jíst ten oběd, který máma hodinu před tím dávala dohromady, tak deset minut po nesnědeném jídle rodiče (nebo možná častěji prarodiče) „vyměknou“ a dají dítěti raději do ruky sušenku… „aby přece netrpěl hlady, když mu to jídlo nechutnalo.“ Tím ale dítko na ten zítřejší oběd podle mě moc nenalákám… :) Naopak  mu tím dám jasné znamení – nemusíš nic jíst, vždyť potom dostaneš když tak sušenku (nebo čokoládu, nebo zmrzlinu….).

Druhým extrémem je nucení do jídla… Nebo přemlouvání… Kdo z nás ale něco rád pod tlakem? I ve chvíli, kdy dítě přemlouváme s vidinou nějaké odměny… „až to sníš, můžeš si dát ty bonbóny“ … nevytváříme moc pěkný vztah k jídlu. Vždyť je přeci jasné (a ostatně už i dokázané), že tohle podporuje jen to, že hned jak dítě bude mimo dosah rodičů, sáhne po odměně a té „podmínce“, nebo tomu „nucenému“ se vyhne obloukem. Kdo z nás nemá nějakou takovou zkušenost z dětství? Já osobně mám takovou averzi k brokolici (po dvouměsíčním pobytu u tety v osmi letech), že se mi zvedá žaludek (a to do slova a do písmene), jen ji vidím na talíři (ani ji nemusím dávat do pusy). Stejně asi jako u všeho, odměny a tresty jsou řešení, které možná funguje krátkodobě, ale dlouhodobě mají většinou jiný efekt…

Tak že co ale dělat, aby si dítě vytvořilo k jídlu hezký vztah? Nejsem odborník, takže jen mé názory… :) Ale to je asi všem jasné…

Nevyhánět děti z kuchyně! :-) Je mi to jasné…. je tam plno ostrých nožů, rozbitných věcí, horké plotny, vařící voda, děti udělají obrovský nepořádek, když chtějí pomáhat, všechno trvá tisíckrát déle… :) Ale všechny možné i nemožné studie dokazují, že děti, které mají možnost pomáhat při přípravě jídel, je potom také alespoň ochutnají! :) Osobně si spíš myslím, že ve chvíli, kdy něco dítě samo připraví, tak to pak slupne jako tu nejlepší pochoutku na světě! :) A věřte mi nebo ne, připravovat jídlo se dá i s těmi nejmenšími! :) I dvouleté dítě může krájet banán tupým nožem (nebo se o to alespoň pokoušet), vymačkávat šťávu z pomeranče, loupat vajíčko, omývat zeleninu, vysypávat odměřené ingredience do jídla (např. při pečení)… A starší děti – ty už zvládnou téměř vše. U přípravy jídel se dítko navíc naučí víc než hodně věcí! Hygiena před přípravou jídla, rozvoj samostatnosti, rozvoj jemné motoriky při práci… Ale také sdílení s ostatními! Náš Jakub miluje, když může nakrájet ovoce pro nás všechny a pak nás obcházet, nabízet…

Možnost výběru… tím myslím možnost toho, že dítě jíst může, ale nemusí (je to jeho volba – ale bude mít později asi hlad). Případně tím myslím, že já dám na výběr ze dvou variant jídla (obě pro mě přijatelné). K svačině si může vybrat mezi jogurtem a tvarohem, případně jeden druh ovoce a druhý druh ovoce… Asi vždy záleží na tom, jak to máme doma nastavené… my jídlo moc nehrotíme. Takže si např. k obědu udělám v hlavě dvě možnosti (obě mně vyhovující) a zeptám se Jakuba, kterou chce radši. Pokud si nevybere, vyberu já, nebo Honza (manžel). Jídlo dávám na stůl s tím, že jdeme v klidu všichni jíst… ale do ničeho nenutím, maximálně jednou vyzvu… nenadávám, když Jakub jíst nechce, ani nechválím, když mi odevzdává prázdný talíř. Nabídnu, že pokud chce přidat, ještě tam je, stačí říct, nebo si tam dojít. Nebo upozorním, že další jídlo bude až ráno snídaně (pokud je to u večeře)… Nechávám ale vždy na Jakubovi, aby si sám rozhodl, kolik jídla sní (i když by nechtěl sníst nic).

Dělat jídlo zajímavé … :) Mám pocit, že z jídla se v naší kultuře dělá docela věda… Výroky typu: „s jídlem se nehraje“ možná úplně nepřispívají dobré atmosféře a chuti zkoušet nové druhy zeleniny, luštěnin… Ale vždyť jídlo není jen o chuti! :) Může to být opravdu docela legrace! :) Když dítě zkouší něco nového – co třeba s ním před tím zkoumat, jak to vypadá, jak to voní, jakou to má barvu, jaké je na omak v ruce? Nebo dokonce dělá nějaký zvuk? To by v tom byl čert, aby pak nebylo dítě naladěné i na to finální – jakou to má chuť? A nemusím se hned ptát – jaké to je? Chutnalo ti to? (čímž vytvářím zbytečný nátlak) Mohu se jen zeptat, jaká byla chuť toho jídla – sladká, slaná, kyselá, hořká, je to tvrdé, rozplývá se to… Možná je také dobré nové jídlo dítěti představovat vedle něčeho, co už zná a má rádo…

Děti bývají opravdu extra vybíravé, co se týká jídla. Někteří také opravdu neradi zkouší nové věci… Je potřeba to prostě takhle brát. A někde jsem četla, že dítěti je třeba novou věc představit takhle „náhodou“ třeba i desetkrát, než si na ní alespoň trochu zvykne a bude mít tu kuráž ji ochutnat, případně mu zachutná… :) Takže  – klasika, obrnit se trpělivostí… :)

Osobně mám velké rezervy co se týče přípravy jídla nějakým veselým způsobem – např. udělání ze sendviče nějaký hezký obličej, kde rajčátka budou oči, mrkev nos a okurka pusa… :-) Někdy mě to napadne a o něco se pokusím. To pak se ty části obličeje jedí úplně samy! Často na to ale nemám náladu, čas, fantazii… Ale když nad tím tak přemýšlím – vždyť to s tím dítkem můžeme připravovat společně, že? :-) A bude hned i o zábavu postaráno! Nějaká inspirace pro vás v odkazech na konci článku…

Často také doma někam „uklízíme“ sladkosti. Jsou nějak omezené (u nás na jeden kus sladkého denně – ale snažím se tohle pravidlo pomalu zrušit a vyměnit za prevenci), případně nějak mimo dosah (v horní skříni, kam dítě ani na židli nevyleze). :-) Bohužel to je asi taky chyba… když se nad tím tak zamyslím, tak opravdu zakázané ovoce chutná nejlépe. A když se snažím těmto zakázaným ovocím vyhnout jinak (nekupovat to, připravovat zdravé svačiny dostatečně včas, že dítko nestačí chytit „mlsná“), tak je úspěch vždycky o moc lepší. Taky pomalu zjišťuju, že když jsou tyhle pamlsky jednoduše dostupné, tak si na ně Jakub x dní ani nevzpomene. Naopak, ve chvíli, kdy z nich udělám něco „po jídle“, nebo „jen jeden kousek“, tak je na tom takové pozornosti, že by toho snědl nejraději tunu, jen aby mu něco neuteklo… No, asi máme každý co zlepšovat… :-)

Poslední komentář, který k tomuhle tématu mám (alespoň pro teď) je to, že děti nás kopírují. Sledují každý náš krok, každý náš úšklebek, všechny naše zvyky a každý vzorec našeho chování. Ve chvíli, kdy my máme k jídlu ne úplně pozitivní vztah (což je v téhle době diet asi úplně na běžném pořádku), nemůžeme to chtít po našem dítěti. Tak že – možná by stálo za to se zamyslet nad tím, jaký vztah k jídlu máme my a jaké dáváme vzory…

No a teď pár odkazů…

Nádherně připravené prostředí v kuchyni (pro tříletého kluka) – podporující samostatnost při přípravě svačinek: http://howwemontessori.typepad.com/how-we-montessori/2011/07/food-preparation-area.html

Příprava jídla a prostírání s dětmi: http://www.montessorieducationuk.org/?q=food-preparation-serving-michael-olaf

K vytištění od Montessori for Everyone jako pomůcka: http://www.montessoriforeveryone.com/assets/PDF/Food_Pyramid.pdf

A trochu té inspirace na legraci u jídla: http://pinterest.com/debchitwood/kids-food-fun/

http://pinterest.com/mchildrensc/snack-ideas/

 

Upravená verze tohoto blogpostu vyšla v novém vydání časopisu Babybook.

 

 

 

Tags: , ,

7 Responses to Jídlo … příjemná událost, nebo věčný problém?

  1. Eva on 21.5.2012 at 15.35

    Úplně se ztotožňuji s tím, co je napsáno v článku. Já sama jsem nikdy neměla problémy s holkama s jídlem. Takže nemůžu až tak moc radit. Ale prostě když nechtějí, nemusí. Až budou mít hlad, samy si řeknou. Když něco nemají vyloženě rády (např. houby), tak jim je prostě nedělám. Co se týká stolování, samozřejmě vědí, jak to chodí, ale doma si někd můžou zahrát i na neandrtálce:-) Pamatuji si, že jsme to taky dělali, přes všechny zákazy. Odmala jsem se snažila jim předkládat zdravé jídlo, ale samozřejmě, když si teď můžou vybrat – tak vítězí McDonalds. Tak si tam prostě jednou za čas zajdeme. Já bych to prostě shrnula asi takto – hlavně klid a pohoda. Jo a samozřejmě když je to čas od času pěkně naaranžované – třeba nějaký ksichtík – tak jim to leze líp.

  2. Tereza on 21.5.2012 at 16.07

    Moc hezký článek.Zastávám názor, že dítě do kuchyně musí – jídlo se nevyskytne jen tak, je potřeba, aby ho někdo udělal, tak ať vidí.Dcera je v kuchyni jako doma.V létě jí budou 3 a ráda mi pomáhá. Ano, nemusí některá jídla a je občas vybíravá. Vím, že je polévková a pokud tam přihodím k normální zelenině smažhrášek, vím, že vyhrávám. Ale díky tomu všemu, ujíždí na zelenině. Z ovoce jablko, max. banán, jiné nemusí.A že chce suchý chleba k obědu? Klidně ji ho z lehkým svědomím dám. Pokud jej chce.. Do řízků a fastfoodu se ještě v rámci školky i školy „dokouše“.

  3. Bára on 21.5.2012 at 21.43

    S článkem také souhlasím. Ale vidím to trochu i z druhé strany. Když má dítě ve čtyřech letech 14 kilo a nejoblíbenějším jídlem jsou suché těstoviny, jdou některá předsevzetí stranou. Takže občas trochu přesvědčujeme, lákáme a sladká tečka po obědě zatím také funguje. Třeba jako motivace ochutnání některých věcí.
    Mimochodem, ani pomoc v kuchyni nemusí zaručovat ochutnání.

  4. Gabriela Kollová on 22.5.2012 at 8.41

    Díky za skvělé myšlenky, naprosto souhlasím. U nás s jídlem nemáme problémy (kluci 2 a 4 roky). Dětská doktorka mi jednou řekla, že u nás ještě dítě hlady neumřelo, takže když nechce, tak jíst nemusí a nemusím se z toho stresovat. A hlavně nenutit. A k tomu druhá zásada – jíst nemusí, hlavně že pije. A tím se u nás řídíme.
    Jíst nemusí, ale když nechtějí jíst oběd, tak nekompromisně si musí jít lehnout do postele a odpočívat – polední klid. (To když místo jídla si chtějí hrát.) A to funguje.
    U nás nejlépe chutná, když jíme venku na zahradě, a nejvíc chutná vše, co si sami můžou vyrýpnout ze země a utrhnout z keře či ze stromu.
    Sladké znají, není tabu a přesně jak říká Lucka, když je pravidelný přísun živin, tak si na ně ani nestihnou vzpomenout.

  5. Jitka on 22.5.2012 at 18.11

    Moc díky za fajn článeček. U nás jídlo a výživu řešíme celkem dost. Stravujeme se vegansky a bez cukru a Eliška (2,5)nemá s jídlem žádné problémy. Od té doby, co jsem si řekla, že dítě ví samo nejlépe, kdy a kolik toho má sníst, se mi ulevilo:-). A tak jen nabízím a Eliška si vybírá, jakou polívečku spolu uvaříme, jakou zeleninu napaříme, jaké sušené ovoce si s sebou nabalí na cestu vlakem, které křupky koupíme…Kamarádky jsou občas překvapené, když Eli příjde, že chce nějakou dobrůtku, třeba“ brokoličku nebo obilíčko“ :-) )
    Nejsem typ maminky, která by vydržela sedět a jen tak si dlouho hrát na koberci, za to mě opravdu baví, péct a vařit s Eli. Dcerku to baví taky, tak je to fajn strávená doba.
    Jak to bude se sladkým dál, uvidím, budeme to řešit, až to příjde. zatím říkáme, že my to nejíme a proč a nabízíme alternativu- ostatní děti většinou taky ochutnají a je to v pohodě.
    Nové potraviny většinou nabízím, že si může ochutnat a pokud jí zachutnají, sní, pokud ne, zkusím za čas znovu…někdy je to fakt hodně o trpělivosti (štávy z odštavňovače si oblíbila až po půl roce nabízení, ona že si vždy dá raději vodičku:-)).

    • Petra on 9.10.2012 at 19.05

      Dobrý den, nedá mi to a musím na Váš příspěvek reagovat. Ono když Vaše dítě nezná nic jiného než jen zeleninu a zeleninu nebo ovoce, tak na nic jiného ani samozřejmě chuť nemá. Vodičku jste jí také dávali od malička, že? Takže je na ní zvyklá a proč si zvykat na něco jiného. Vy jste si veganství vybrali, dceři jste tento způsob obživy vnutili. Ale co mně nejvíc zaráží je nedostatek masa. Takové dítě přece maso potřebuje. Neříkám, že potřebuje párky nebo nějaké uzeniny, ale panebože aspoň čas od času nějaký kousek kvalitního masa. Teď ho nechce, protože jste jí ho nikdy nedávali, ale počkejte ve školce a ve škole. Ze svého okolí znám jeden konkrétní případ. Rodiče také vegani, synek bohužel musel s nimi. Byl malý, nerostl, vůbec nic moc extra neprospíval. Když přišel na návštěvu k nám, doslova „sežral“ na co přišel, protože takový kus pečeného kuřete byl pro něj téměř božská mana. Chudák, když jsme ho viděli jak z trávníku oďobává sedmikrásky…
      Vůbec nejsem zastáncem žádných krajních řešení a veganství takové je. Znovu říkám, vy jste si to vybrali jako dospělí, ale to dítě si nic vybrat nemohlo…

      • Lucie on 9.10.2012 at 20.36

        Moc vás zdravím, Petro… díky moc za váš názor. Každopádně bych chtěla poprosit, abychom se vyhnuly nějakým kritikám ostatních. Věřím, že každý dělá to nejlepší, co může, ve své situaci a s informacemi, které má. Věřím, že každá maminka chce pro své dítě to nejlepší. A pokud Jitka nechce svým dětem dávat maso, tak je to jen a jen jejich volba. Co je pro někoho krajní řešení, pro dalšího může být úplně normální, přirozené. Osobně vegetariánka nejsem. Ale často mám pocit, že by to byla volba pro mne i mé děti daleko zdravější, než ta nynější. Každopádně jak jsem psala, věřím, že každý volí pro sebe a pro své děti jen to, čemu věří, že je nejlepší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odkazy - hezké Montessori blogy