Jak se snažíme vymazat „NE“ z našeho slovníku

Všimli jste si někdy, kolikrát za den dítěti řeknete ne? Já se přistihla, že opravdu daleko víckrát, než bych si uvědomovala a hlavně než bych chtěla! Znám dokonce děti ve svém okolí, pro které je „ne“ první slovo, které se naučily! Proč by ho potom sami často nepoužívaly? :-)

Snažím se vyhnout slovu „ne“ – prostě ho úplně vymazat ze svého slovníku. Jen proto, že věřím, že vždy jde věta formulovat pozitivně a ne odmítavě a že v životě je velmi důležité, abychom se dívali na věci pozitivně, abychom si byli vzájemně k dispozici, pokud to jde a chci to Jakuba naučit. Mohu říct: „Ne, hrad stavět nebudu.“ Nebo mohu říct: „Budu s tebou stavět hrad, hned jak domyju nádobí. Chvilinku počkej.“ Stejná věc, ale mám z ní úplně jiný pocit.

Často se v komunikaci zaměřujeme na to, co není v pořádku, na to, co druhý dělá špatně, co neudělal, nezvládl nebo co nemá dělat. Většinou se mylně domníváme, že když někomu řeknu, co dělá špatně, bude vědět, jak to udělat správně. Jak to má to dítě ale chudák vědět? Když Kubovi řeknu: „do toho akvárka nemlať“, nebo „s kostičkami neházej“ … nedávám mu žádnou informaci, proč to nemá dělat a co vlastně dělat má. Takže na mě chvíli kouká a za chvíli to zopakuje, aby se ujistil, jestli to myslím vážně a jestli budu reagovat stejně. Také jsem někde četla, že malé děti vůbec nechápou zápor v těchto větách, tak že „neházet“, nebo „nemlátit“ = „házet“, „mlátit“… :-). V těchto situacích nám perfektně funguje vysvětlení, proč se to nedělá a co v té situaci dělat může. „S kostami můžeš postavit garáž, nebo vysokou věž“ a „želvičce můžeš hodit do akvárka jídlo, nebo jí přilož jen na sklo prst a ona si ho bude prohlížet, připlave za tebou“.

No a pak jsem se také přistihla, že často odpovídám ne, když bych vlastně mohla odpovědět ano. :-) Např. to, co jsem psala v úvodu. Kuba chce, abych si s ním šla hrát. Dělá něco pro něj obrovsky zajímavého a chce mi to ukázat. Já zrovna dělám také něco „důležitého“, jako třeba totálně nedůležité mytí nádobí. Často mám tendenci mu odpovědět: „Kubí, teď ne. Nemůžu. Myju nádobí“. V tu chvíli on mě začne ukecávat, věšet se mi na kalhoty, nebo kňourat. Když si dám pozor a řeknu mu: „Ano, hned se jdu podívat. Domyju tyhle tři talíře, vydrž minutku a hned tam jsem“, tak většinou hned odejde a čeká u svého díla, až se na to přijdu podívat a má radost, když konečně dorazím.