Jak se snažíme vymazat „NE“ z našeho slovníku

Všimli jste si někdy, kolikrát za den dítěti řeknete ne? Já se přistihla, že opravdu daleko víckrát, než bych si uvědomovala a hlavně než bych chtěla! Znám dokonce děti ve svém okolí, pro které je „ne“ první slovo, které se naučily! Proč by ho potom sami často nepoužívaly? 🙂

Snažím se vyhnout slovu „ne“ – prostě ho úplně vymazat ze svého slovníku. Jen proto, že věřím, že vždy jde věta formulovat pozitivně a ne odmítavě a že v životě je velmi důležité, abychom se dívali na věci pozitivně, abychom si byli vzájemně k dispozici, pokud to jde a chci to Jakuba naučit. Mohu říct: „Ne, hrad stavět nebudu.“ Nebo mohu říct: „Budu s tebou stavět hrad, hned jak domyju nádobí. Chvilinku počkej.“ Stejná věc, ale mám z ní úplně jiný pocit.

Často se v komunikaci zaměřujeme na to, co není v pořádku, na to, co druhý dělá špatně, co neudělal, nezvládl nebo co nemá dělat. Většinou se mylně domníváme, že když někomu řeknu, co dělá špatně, bude vědět, jak to udělat správně. Jak to má to dítě ale chudák vědět? Když Kubovi řeknu: „do toho akvárka nemlať“, nebo „s kostičkami neházej“ … nedávám mu žádnou informaci, proč to nemá dělat a co vlastně dělat má. Takže na mě chvíli kouká a za chvíli to zopakuje, aby se ujistil, jestli to myslím vážně a jestli budu reagovat stejně. Také jsem někde četla, že malé děti vůbec nechápou zápor v těchto větách, tak že „neházet“, nebo „nemlátit“ = „házet“, „mlátit“… :-). V těchto situacích nám perfektně funguje vysvětlení, proč se to nedělá a co v té situaci dělat může. „S kostami můžeš postavit garáž, nebo vysokou věž“ a „želvičce můžeš hodit do akvárka jídlo, nebo jí přilož jen na sklo prst a ona si ho bude prohlížet, připlave za tebou“.

No a pak jsem se také přistihla, že často odpovídám ne, když bych vlastně mohla odpovědět ano. 🙂 Např. to, co jsem psala v úvodu. Kuba chce, abych si s ním šla hrát. Dělá něco pro něj obrovsky zajímavého a chce mi to ukázat. Já zrovna dělám také něco „důležitého“, jako třeba totálně nedůležité mytí nádobí. Často mám tendenci mu odpovědět: „Kubí, teď ne. Nemůžu. Myju nádobí“. V tu chvíli on mě začne ukecávat, věšet se mi na kalhoty, nebo kňourat. Když si dám pozor a řeknu mu: „Ano, hned se jdu podívat. Domyju tyhle tři talíře, vydrž minutku a hned tam jsem“, tak většinou hned odejde a čeká u svého díla, až se na to přijdu podívat a má radost, když konečně dorazím.

Komentáře
  1. jolana88 napsal:

    „ne“- nezvládá ani mozek dospělých(to je fakt). slovíčka – mohl bys?, myslíš, že bys..? taky užitečná. hlavně vydržte!! PS: všímáte si, jak člověk vlastně nejdřív musí zapracovat na sobě? to pro mně byl zezačátku největší problém- sama sobě nepřítelem 😆

  2. Lucie napsal:

    Opět díky za komentář… Ano, všimla jsem si toho. Vlastně proto jsem tento blog nazvala Růst Společně – přijde mi totiž, že celé téma výchovy dětí je tématem mého vlastního osobního růstu, práce na sobě… 🙂

  3. maki napsal:

    Luci, je to tak! Jen se hlidat a vzdy najit tu pozitivni odpoved. A ne vzdy mi to funguje. Problem je to prostredi doma, ktery proste na stopro diteti neprispusobim. Ted mam treba pracku v kuchyni, protoze do koupelny se nevejde. No a juli svou momentalni lasku ke vsem cudlikum vyjadruje hlavne na pracce, no takze mi ji velmi lehce nekolikrat vypne. Zkousim ji nabidnout jinou hracku s cudlickama, ale vraci se, nabizim ji cudlicky na pracce, ktery muze, aby nechala ty na vypnuti, ale samozrejme chce cudlik, ktery neco dela, takze skoncim s NE NE NE, odvedu ji k jiny hracce, vezmu ji na ruku, ukazu ji co varim, ale za chvili zase pritahnuta otacenim pracky bezi tam. Je to opravdu velka prace na sobe, ucit se k detem chovat hezky a respektem. Tobe to u Kubika vzdy funguje, kdyz nechces aby neco delal, co ty nechces? Diky za tenhle blog 😉

    • Lucie napsal:

      Ahoj, nene, vždy mi to nefunguje… 🙂 Jak jsem psala „jak se SNAŽÍME vymazat …“. Myslím ale, že když omezím NE jen na pár nejnutnějších věcí (pračka, elektrika…atd.), tak je to rozhodně lepší, než to říkat v každé třetí větě… 🙂 Kubu taky fascinuje pračka. Naštěstí máme tlačítka tak, že na ně nedosáhne (jedině, že by byl schopný si na tu pračku vylést, ale to zatím není). Řešili jsme ale to samé s plotnou – kdykoliv šel okolo, zapínal plotýnky. Tak že já jsem nikdy neměla jistotu, že zrovna za chvíli nevyhoříme… 😀 😀 Pak jsem ho s tím nechala jednou hrát, vydrželo mi to asi pět minut a teď už si ji ani nevšimne. Ale je fakt, že ta pračka je fakt lákavá, hlavně když dělá zvuky, hýbe se…

  4. Adéla napsal:

    Krásný článeček! Navrhovala bych „NE“ úplně vymazat ze slovníku, nejen rodičů.:)

Napsat komentář: Adéla Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.