Lechtání – fajn hra, nebo jen vynucený smích?

Asi jako každý rodič, miluju, když se moje děti smějí. Mnohokrát jsem začínala naše hry polechtáním… A mnohokrát jsem lechtala hodně… Čím víc se ale zajímám o respektující přístup k dětem a čím víc se jím hlavně snažím řídit, tak je mi jasnější, že lechtání je něco, co bych buď měla ze své hlavy úplně vymazat, nebo mu dát minimálně jasná pravidla a změnit celý způsob hry… Proč?

U lechtání se každý směje… ale asi každý z nás musí přiznat, že se při lechtání směje, i když je mu to už opravdu nepříjemné. Prostě je to reakce, kterou nedokáže zastavit. Takže, to znamená, že i když to na první pohled vypadá, že se lechtání dětem líbí – opravdu se jim líbí? Vždyť by se smály, i když by se jim to vůbec nelíbilo!

Zeptejte se svých dětí, jestli se jim to opravdu líbí! Mně Jakub jasně řekne, že ano, ale pokud může říct „stop“ hned, jak se mu to přestane líbit. Jinak se mu prý nelíbí. Většinou říká „stop“ tak po půlsekundě… :) Mám pocit, že se mu ani tak nelíbí lechtání, jako to, že se dotýkáme. Když má možnost si vybrat, raději se chce prát, různě po mně lézt, …atd. Když Kubího lechtám, většinou ho jen trošičku pošimrám a hned po prvním ucuknutí přestávám. To se pak vrací a chce hru opakovat znova a znova a znova. Když bych ho ale jen trochu přidržela a polechtala víc, už by za mnou určitě nepřišel, ať ho polechtám ještě!

Děti chtějí cítit náš kontakt. Chtějí, abychom je mazlili, dotýkali se jich! Ale pořád je to přeci jejich tělo! Takže není dobré, abychom je „mazlili“ proti jejich vůli! Mnoho lidí má pocit, že protože je dítě malé, mohou ho zvednout, objímat, jak dlouho se jim zlíbí… přitom dítě se třeba vůbec mazlit nechtělo! Udělali bychom tohle dospělému člověku? Vynucovali bychom si od své nejlepší kamarádky tříminutové objetí, ze kterého by neměla úniku? Věřím, že ne. A nechápu, proč se k našim vlastním dětem jsme ochotni chovat hůře, než k „cizím lidem“.

Věřím, že při lechtání je zásadní, aby mělo dítě hru ve vlastních rukou! Aby mělo kontrolu nad tím, kdo koho bude lechtat a jak dlouho. U nás to reprezentuje jasné slovo „Stop“. To používáme nejen při lechtání, ale kdykoliv. Prostě ať řekne kdokoliv z nás „Stop“, všichni přestanou dělat to, co dělají. Kuba to používá vlastně jen tehdy, když hrajeme různé hry, které jsou nějak fyzické. Když se pereme, lechtáme, honíme… Nesmíme dítě zbavit kontroly nad hrou, tím by se ze hry vlastně stal nástroj ubližování.

Velmi se u nás osvědčily „lechtací hry“ … :) Např. lechtací tunel (sedím na židli u stolu, Kuba leze pod stolem a pak pod židlí. Jak leze okolo mne, tak mám dole ruce a lechtám ho. Moje ruce jsou ale pořád na jednom místě. Je na něm, zda poleze rychle, aby lechtání utekl, nebo zda se na chvíli zastaví, nebo zda se proplazí pod mýma rukama a moje pohybující prsty se ho ani nedotknou… :-) Stejně tak podobně děláme lechtací strom mezi dveřmi (Jakub probíhá dveřmi). Tunel se dá dělat i tak, že stojíte s nohama od sebe a dítko prolézá mezi vašima nohama. Také má kontrolu nad tím, jak rychle poleze, či zda se do tunelu vrátí.

Jde nám přeci o to, aby s námi byly naše děti šťastné! Aby se hezky bavily, aby se cítili milovány a ne abychom z nich dostaly vynucený smích… Chceme s nimi navázat spojení, hlubší, které jim bude dokazovat, jak důležité pro nás jsou… Lechtání je legrace, ale vždy se musíme upřímně zamyslet, jak se cítí naše dítě, které je bezbranné a oproti nám daleko zranitelnější.